Dopisy umírajícímu příteli

Průvodce amerického psychoterapeuta pracujícího v hospicech procesem vědomého umírání. Kniha vychází ze starého učení Tibetské knihy mrtvých i poznatků moderní thanatologie.

"Kniha je určena nám všem; její základní poselství zní, že všichni zemřeme. Měli bychom to mít na paměti a využít své životy co nejlépe." (z předmluvy J.S. 14.dalajlamy)

Kapitola 2. Nemusíš mít strach

Milý příteli,

strach je hlavní příčina toho, že lidé nemohou čelit smrti. Netuší, co přijde, a proto se bojí. Mít strach z neznámého je v lidské přirozenosti.

V mládí nemáš takovou obavu jako ve stáří. Jsi-li zdravý, nemáš takový strach, jako když jsi nemocný. Pokud to umožníš, strach Ti dokáže zabránit nalézt odpověď na to, čeho se bojíš.

Zajímavé je, že strach ze smrti nebýval vždy součástí lidského postoje k umírání. V počátcích svého vývoje byli lidé mnohem více naladěni na přirozený rytmus života a smrti než dnešní "civilizovaný" člověk. Viděli život dne a smrt noci, život léta a smrt zimy nikoliv jenom jako mrzutosti, které lze odstranit elektrickým osvětlením a ústředním topením, ale jako přirozené cykly ovlivňující vše, co existuje. Slunce pro ně v noci umíralo a ráno se znovu rodilo, země umírala v zimě a opět se rodila na jaře a život z ní rašil tam, kde zůstaly ostatky loňských rostlin. Možná nechápali, jak to celé funguje, ale intuitivně to věděli.

Lidé žijící v těsném kontaktu s přírodou věděli, že smrt je přirozená věc, a právě proto, že to věděli, nebáli se jí. Nový lidský život považovali za znovuzrození duše nějakého milovaného předka, který se neztratil, když zemřel, ale pouze odložil staré tělo, zůstal naživu v říši ducha a čekal, až se bude moci vrátit v jiné podobě. A pokud žili v říši ducha předkové, žili v něm i oni. Lidé se možná snažili vyhnout bolesti jako my a stejně jako my truchlili po dotyku milovaného člověka, ale ze samotné smrti strach neměli. Nebylo čeho se bát.

Všude na světě - dokonce i dnes - existují nezkažené kultury, které nadále přijímají smrt jako normální, přirozenou součást cyklického procesu. Západní společnost se však rozhodla porozumět přírodě a podrobit si ji, místo aby ji přijala takovou, jaká je. Vede to ke stále většímu uspokojování hmotných potřeb, a my jsme se tak dostali do stadia, kdy nepřijímáme nic, čemu nerozumíme.

V Evropě byla smrt až do třináctého století považována za přirozenou událost, a proto byla také snadněji přijímána. V literatuře té doby se často objevují příběhy králů nebo rytířů, kteří cítí, že se blíží smrt, odeberou se na lože, svolají rodinu a přátele, vyřídí světské záležitosti, odříkají náležité modlitby a ulehnou, aby v klidu zemřeli.

Umírání v sobě mělo jistou důstojnost, ačkoliv k němu docházelo bez fanfár nebo formálních obřadů. Byl přítomen kněz, ale pouze proto, aby vykonal obřad; s výjimkou posledního pomazání si umírající sám určoval, co bude následovat. Rodinní příslušníci a přátelé se přišli rozloučit a urovnaly se staré spory, aby nestály v cestě tomu, co umírajícího očekávalo na druhé straně.

Důležité je, že k němu vždy přivedli nejmladší děti a vnoučata, aby se s ním naposled rozloučily. Nejenže to v umírajícím obklopeném milovanými lidmi pomohlo vyvolat pocit úplnosti a naplnění, ale děti tak byly již v útlém věku konfrontovány se smrtí a poznaly, že smrt je přirozená, byť záhadná. Srovnej to s dnešním postojem, kdy se před dětmi pravda o smrti skrývá, protože "na to jsou moc malé". V další generaci tak vyvoláváme tentýž strach, jakého se chceme zbavit.

V dalších pěti stoletích se náš pohled na smrt změnil. Náboženství zdůrazňovalo soud individuální duše v okamžiku smrti, a tím rozšířilo představu jednotného soudu všech duší na konci světa. Výtvarní umělci začali ztvárňovat nikoliv duchovně povznášející obrazy duší vstupujících do nového světa, ale realistické scény rozkladu těla. Oba tyto faktory se týkaly emoce strachu.

Smrt se postupně stala čímsi, co existuje mimo jedince, zlem, kterému se člověk musí vyhnout za každou cenu. V devatenáctém století už měly poslední vůle a závěti spíše právní než duchovní charakter a umírání přestalo být přirozenou událostí zažívanou ve vědomém, uvolněném stavu. Umírající přestal mít vliv na to, co se kolem něj děje. Obřady určené k ochraně duše obstarali náboženští odborníci, zatímco právní poradci dostali na starosti dokumenty týkající se těla a majetku. Je proto přirozené, že máš strach, když se toho tolik "pro Tebe" dělá, a Ty na to přitom nemáš prakticky žádný vliv.

Na Západě - s výjimkou hospiců - dostoupila tato situace do krajnosti. Většina z nás nezemře doma, v důvěrně známém, příjemném prostředí. Umírající ani jeho rodina nemají vliv na to, co se děje. Důležitá rozhodnutí činí místo nich lékaři, kteří vnímají smrt jako neúspěch medicíny, nikoliv jako něco přirozeného, čemu se nelze vyhnout. Pacientům podávají narkotika a anestetika a v mnoha případech jim zatajují jejich skutečný stav, i když jsou při vědomí. Nemocní jsou připojeni k děsivým elektronickým přístrojům, jejichž prostřednictvím se jejich životní síla stává pouhým údajem na displeji. Bojujeme se smrtí zuby nehty a klademe přitom důraz nikoliv na umírajícího, ale na lékaře a poslední technické novinky. Urazili jsme dlouhou cestu od doby, kdy bývala smrt důstojná - ale špatným směrem.

S přáním klidu a lásky

Kapitola 3. Meditační techniky

Milý příteli,

je velice důležité, abys čelil smrti pokud možno v klidu a uvolněně. Až budeš procházet různými stavy mezi životem a smrtí, Tobě i lidem kolem Tebe se bude dít spousta věcí a budeš muset učinit řadu rozhodnutí, která budou mít značný vliv na to, kam se bude ubírat Tvé vědomí a co se stane. Budeš-li se rozhodovat ze strachu, můžeš se dostat do situací, které bys nechtěl zažít, jak se o tom přesvědčíš později. Budeš-li však při vědomí a nebudeš cítit strach, budeš-li bdělý a uvolněný, poznáš přicházející znamení a budeš vědět, co přijde dál. Když si vezmeš ponaučení z těchto dopisů k srdci a naučíš se, jak dosáhnout pocitu vnitřního klidu a jak si ho udržet si, smrt Tě může přivést do stavu naprosté blaženosti a štěstí, který je nejvyšším cílem všech cítících bytostí.

Přál bych si proto, aby ses na tuto událost připravoval tak, že se každý den, než budeš číst tyto dopisy, uklidníš. Chtěl bych, abys udělal totéž, co astronauti, kteří nacvičovali na Zemi přistání na Měsíci, aby byli připravení a uvolnění, až přijde čas. Až díky tomuto cvičení dosáhneš kýženého zklidnění, budeš s mnohem větší otevřeností přijímat poznání a pocity, vhledy a porozumění mistrů, kteří nepohlíželi na smrt se strachem a neblahým tušením, ale s posvátnou úctou a údivem. Třebaže jejich učení nedokáží prodloužit Tvůj pobyt na této planetě ani o jediný okamžik, mohou Ti zázračně pomoci co možná nejlépe využít dnů, které Ti ještě zbývají a které Tě čekají po smrti.

Cvičení, jež nám umožní tento klidový stav vyvolat, se nazývá meditace. Je to slovo, které se donedávna mylně vykládalo. Pokud je nám známo, meditaci poprvé praktikovali před více než pěti tisíci lety Árjové, vyspělý kmen žijící v severní Indii, který rovněž vyvinul matematické poučky a léčebné postupy, jež jsou natolik účinné, že se používají dodnes. Árjové vyučovali meditaci jako důmyslnému prostředku používanému k tomu, aby lidé dosáhli svého bytostného Já a pochopili pravou podstatu každého z nás a tu naši část, která přetrvá po smrti fyzického těla. Této praxi říkali jóga, což znamená "sjednocení", spojení vnitřního a vnějšího světa.

Jak jistě víš, jsme spojeni s vnějším světem prostřednictvím pěti smyslů. Neustále nás zahlcují zrakové a pocitové vjemy, zvuky, pachy a chutě, vytvářejí veškeré naše spojení se světem, v němž žijeme, a umožňují nám být jeho součástí. Bez těchto vstupů bychom se nemohli účastnit života kolem nás. Kromě fyzického světa, který tak důvěrně známe, jsme rovněž součástí celé další oblasti stvoření existující v nehmotné rovině. To je vnitřní svět a právě v něm naše smysly nefungují.

Tento vnitřní svět je ve skutečnosti tak jemný a citlivý, že jakýkoliv "hluk" zvenčí může překazit naše úsilí o jeho nalezení. Dnes je vnější svět velmi hlučný. V naší technicky vyspělé společnosti plné podnětů je rozšířeno přesvědčení, že neexistuje žádný vnitřní svět, žádná duše - nic, co by přesahovalo fyzickou a materialistickou oblast. Meditace však už po staletí představuje systematickou metodu k utišení vnějšího světa, aby bylo možné nalézt ten vnitřní. Dokonce i dnes umožňuje meditace jednotlivci zažít vnitřní úroveň vědomí, která existuje v každém z nás. Její vnitřní krása spočívá v tom, že ji můžeš používat, ať vyznáváš jakýkoliv systém náboženství nebo přesvědčení.

Cílem první fáze meditace je zklidnění. Začneš jednoduše tím, že vypneš všechny rádia a televizory a vyvěsíš telefon. Jde o to, aby ses uzavřel vnějšímu světu a nalezl svět uvnitř, takže je pro začátek dobré vypnout všechny přístroje. Snaž se zaujmout co nejpohodlnější polohu vsedě nebo vleže. Není nutné sedět se zkříženýma nohama nebo zaujímat nějakou zvláštní polohu. Paže a ruce polož uvolněně na klín nebo na postel a zavři oči.

Dýchej pomalu a zhluboka, ale nenásilně. Dech musí plynout hladce a přirozeně. Zaměř svou pozornost na špičku nosu, na místo mezi nosními dírkami, a vnímej vzduch procházející dovnitř a ven. Začít meditaci dechem je vhodné zejména proto, že dech představuje spojující článek mezi vnějším a vnitřním světem. Vzduch zvnějšku proudí dovnitř a vzduch zevnitř proudí ven. Vnímej studený vzduch proudící dovnitř. Vnímej teplý vzduch proudící ven. Udržuj pozornost na špičce nosu a zanedlouho zjistíš, že Tvůj dech je pomalejší a hlubší, klidnější a plynulejší, aniž bys o to jakkoliv usiloval. Vnímej, jak s každým nádechem vstupuje do Tvého těla klid a pohoda. Všímej si, jak z Tebe s každým výdechem odchází napětí a strach, jak jsi s každým nádechem a výdechem klidnější. Je to jednoduché.

Zpočátku Tě mohou nejrůznější myšlenky natolik rušit, že se přestaneš soustředit na dech. Budeš si myslet, že něco děláš špatně, a necháš se odradit. Stává se to každému, tak se tím příliš netrap. Když zjistíš, že ses ztratil v myšlenkách, nic si z toho nedělej. Uvědom si to a vrať se zpátky k dechu. Vnímej chladný vzduch proudící nosními dírkami a představuj si, že rozpouští veškeré napětí, které máš uvnitř. S každým výdechem si pak představuj, jak napětí a strachy odcházejí z Tvého těla. Nesnaž se vyhnat nežádoucí myšlenky z mysli. Jakékoliv násilí jenom vyvolává napětí - a napětí je právě to, čeho se chceme zbavit. Jednoduše se soustřeď a začni znovu. Není kam spěchat.

S přáním klidu a lásky