Zkazky o šesteru cest osudu - Pchu Sung-ling

Čínský literát Pchu Sung-ling (1640-1715), zvaný "kronikář podivných příběhů", proslul ve své době (dynastie Ming) jako uznávaný autor básnických sbírek i divadelních her. Nesmrtelnou slávu si však získal obsáhlou sbírkou krátkých příběhů nazvanou <i>Záznamy o podivném ze Studovny klábosení</i>. Naše <i>Zkazky</i> jsou výborem z této sbírky.
<p align=justify>      Původní středověký žánr "zápisků" (<i>pi-ťi</i>) Pchu Sung-ling obohatil o narativní složku a vytvořil fantastickou povídku psanou vytříbeným klasickým jazykem bohatým na literární a historické narážky, které vytvářejí síť odkazů ke známým starším textům a přinášejí do podtextu povídek nepřímé hodnocení, ironický komentář či skrytý druhý smysl. Čtenář zde najde horor, detektivku i snové příběhy o upírech, liškách a jiných nadpřirozených zjeveních. Ty autor často proměňuje v romantické příběhy lásky, kde mezi člověkem a bytostí z jiných sfér vzniká hluboké citové pouto.
<p align=justify>      Přeložil Jaroslav Průšek, edičně připravila, dobové originální dřevořezy vybrala a doslov napsala Olga Lomová.

 

UKÁZKY:

Obraz na zdi

Jistý Meng, jménem Lung-tchan, Dračí rybník, z kraje západně od Řeky, Ťiang-si, zavítal kdysi v průvodu licenciáta Čua do hlavního města. Na svých procházkách zabloudili náhodou do malého buddhistického chrámku, založeného asi nějakým zbožným dobrodincem.

Ani síně chrámové, ani cely mnichů nebyly nijak zvlášť prostorné. Žil tam jediný toulavý mnich. Vida, že přišli hosté, upravil si oděv a vyšel je uvítat. Potom je všude prováděl, jak se jim zlíbilo.

V chrámové síni stála socha boha Č'-kunga, jehož obličej září jako zrcadlo a jenž má na nohou a rukou ptačí drápy. Obě postranní stěny byly pomalovány velmi uměle, postavy lidí a zvířat vypadaly jako živé. Na východní stěně byly zobrazeny nebeské dívky rozhazující květy. Jedné z nich spadaly po stranách hlavy prstence vlasů jako nedospělým dívkám, v prstech si pohrávala s květinou a lehýnce se usmívala. Zdálo se, že už už se otevrou její třešňové rty a pohnou vlahé panenky jejích zraků.

Ču na ni dlouho zíral jako přimražen. Než si mohl co uvědomit, zatočil se s ním svět jako v závrati, jeho smysly byly uchváceny a šílenství zmrazilo jeho myšlenky.

A už jeho tělo zakroužilo a vzneslo se do výše, a jako by letěl mlhou a mraky, octl se ve stěně.

Uzřel chrámové síně a věže tyčící se jedny za druhými - to nebyl svět smrtelníků.

Jakýsi starý mnich tam seděl na stolci a vykládal Buddhův zákon. Kolem stál zástup žáků s obnaženými rameny. Ču se také mezi ně vmísil, ale za chvíli se mu zdálo, že ho kdosi tajně zatáhl za šos suknice. Obrátil se a spatřil dívenku se spuštěnými prstenci vlasů. Usmála se okouzlujícím úsměvem a odcházela. Ču šel za ní jako spoutaný; procházeli křivolakými loubími, až se dostali k malému domku.

Tu se Ču v rozpacích zastavil, neodvažuje se vstoupit dovnitř.

Dívka se obrátila, zdvihla květinu, kterou držela v ruce, a pokynula mu, aby ji následoval. Ču tedy rychle vběhl dovnitř. V domku bylo ticho, nebylo tam ani živé duše. Kvapně objal dívku, která se ani příliš nebránila, a v okamžení jejich těla splynula.

Dívka pak zamkla dveře a odešla, přikázavší mu, aby ze sebe ani hlásku nevydával, že v noci k němu opět přijde.

Tak tomu bylo po dva dny. Ale družky dívčiny začaly něco tušit a nakonec mladíka objevily. Dobíraly si dívku: "Jak můžeš stále ještě nosit rozpuštěné vlasy jako nějaká panna, když už mladý pán v tvém lůně bude asi značně veliký!"

Přinesly jehlice do vlasů a náušnice a přinutily ji, aby si vlasy upravila ve vznosný účes vdaných žen. Dívka se zalykala hanbou, ani slova promluvit nemohla.

"Nesmíme se tu, sestřičky, příliš dlouho zdržovat," řekla jedna, "on by se na nás mrzel."

Se smíchem odešly. Teprve nyní si mohl Ču dívku dobře prohlédnout. Umělé vlny kadeří tyčily se vzhůru na temeni hlavy jako mrak a uši a spánky zakrývaly kruhovité závity. Vypadala daleko půvabněji, než když ještě nosila splývavé prstence. Rozhlédnuvše se, zda jsou sami, spojili se ponenáhlu v milostném objetí.

Vůně pižma opájela jejich srdce.

Ještě jejich rozkoš nedosáhla vrcholu, když zaslechli hlučný dupot kožených holínek, do něhož se mísilo chřestění řetězů a vzápětí i zvuk prudké zmatené vády. Dívka polekaně vyskočila. Opatrně vyhlédli ven. Spatřili božího posla v zlaté zbroji, s tváří černou jako lak, na ruce měl navlečen svazek řetězů a v prstech si pohupoval palcátem. Kolem něho se kupily dívky. Posel se otázal: "Jste tu všechny?"

Když dívky přisvědčily, že ano, posel pokračoval: "Schovává-li se tu nějaký smrtelník ze spodního světa, vydejte mi ho, abyste nebyly strůjkyněmi vlastního zármutku."

Dívky zase odpověděly sborem, že tu nikdo není. Posel se otočil a hrozivě se rozhlédl, jako by chtěl začít hledat.

Při tomto pohledu se dívka strašlivě vyděsila, její tvář nabyla barvy vyhaslého popela. Ve zmatku poručila Čuovi, aby se honem schoval pod lůžko. Potom otevřela malinká dvířka ve zdi a rychle se vykradla ven.

Ču ležel na podlaze a neodvažoval se ani vydechnout. Pojednou slyšel, jak zvuk vojenské boty vniká do světnice, opět ven a za chvilku se hrozivý hluk začal vzdalovat. Tu teprve se trochu uklidnil.

Ale za dveřmi stále někdo přecházel, hned sem, hned tam, a také se odtamtud ozýval hovor. Ču ležel dlouho skrčen, až mu v uších začalo znít jako bzukot cvrčka, oči mu planuly jako v horečce a celé tělo ho nesnesitelně bolelo.

Přesto však bez hnutí naslouchal, zda se dívka nevrací, a nakonec už zcela zapomněl, jak se sem dostal.

Meng se začal rozhlížet po chrámové síni, a nevida Čua, udiveně se na něho zeptal starého mnicha.

"Šel si poslechnout výklad zákona," odpověděl s úsměvem mnich. "A kam?"

"Ale nedaleko," řekl kněz a po chvíli zaklepal prstem na zeď a zavolal: "Dobrodinče Ču, kam jste se na tak dlouho zatoulal?"

V tom okamžiku se na stěně u oltáře objevil Čuův obraz. Stál tam, nakláněje ucho, jako by naslouchal. Kněz znova zavolal: "Váš druh tu už dlouho na vás čeká!"

Tu se najednou Ču snesl se zdi na zem a zůstal tam stát jako kus dřeva, s vyhaslým srdcem, oči vytřeštěny a nohy pod ním poklesaly.

Zděšený Meng se ho pomaloučku, opatrně začal vyptávat.

Takový byl konec Čuova dobrodružství:

Když ležel pod lůžkem, zaslechl bušení jako rachot hromu, proto vyšel ze světnice, aby se podíval, co se děje.

Všichni mimoděk vzhlédli k dívce pohrávající si s květinou. Místo spadajících prstenců měla vznosný účes, vysoko trčící svými závity.

Ču v hrůze padl na tvář před starým mnichem a ptal se ho, co to znamená. Mnich se usmál: "Lidé sami jsou si původci všeho mámení; co o tom může vědět takový starý mnich jako já?"

Čuova nálada byla ta tam, nijak se nemohl vzpamatovat, stejně i Meng byl polekán a nevěděl, co si má o tom všem pomyslit. Zdvihli se, pomalu sestoupili se schodů a vyšli ven.

Kronikář podivných příběhů praví:

"Lidé sami jsou si původci všeho mámeni." Tato slova jsou vpravdě hodna toho, kdo poznal Cestu. Jen proto, že lidé mají v srdci chlípnost, rodí se ve světě špína a ze špíny vzniká strach. Dobrotivý Buddha, chtěje obrátit lidi hloupé a zaslepené, kouzlí jim před očima tisíceré přeludy a vše to není nic než výtvory jejich podrážděné mysli. Starý mnich měl upřímné srdce jako venkovská babička, bohužel oni nedovedli pochopit velikou moudrost skrytou v jeho slovech: Ostříhejte svůj vlas a odejděte do hor!