ÚRYVKY Z KNIHY

Sedím na autobusovém nádraží Praha-Florenc. Slunce pálí jak na rovníku, přivírám oči a vychutnávám si jeho teplo. Musím se smát tomu, co jsem si na sebe zase vymyslel. Nacpaný batoh polívkami a vločkami, láhve s vodou do autobusu, vypůjčený teplý spacák, polorozpadlý stan, foťáky, pár filmů, hrnec, lihový vařič, čtvrt kila tabáku, jízdenka do finského Oulu a za šest týdnů zpáteční z norského Osla. V peněžence sto norských korun(asi třista českých) a pět euro. Ještě před chvílí jsem to táhnul s krosnou asi tak hodinu přes Václavák a každou chvíli jsem odpočíval. S taškama vody a jídla to všechno váží asi čtyřicet pět kilo. Stojí to ale za to, na čas opustit systém razítkování, potvrzování, ověřování, úvěrování, penalizování a jiných vymožeností naší doby. Poslední normální teplé jídlo, poslední české pivo, poslední joint a odjezd. Projíždíme přeplněnými ulicemi Prahy. Lidé, spěchající ve svých autech za povinnými razítky a výhodnými nákupy, na sebe nervozně troubí. Moje cesta ven z kola povede po asfaltové niti ještě několik tisíc kilometrů až k polárnímu kruhu daleko na sever. Nemám kam spěchat, cesta je dlouhá…..

Vylézám na kopec k silnici a v tom se hned do mě opírá ledový vichr. Rychle svetr, teplou mikinu. Nic. Zimní čepice. Pořád nic. Vichr fičí stejnou intenzitou den, dva nebo i týden a nepoleví ani na vteřinu. Tráva se vlní jako by tu lezlo tisíc hadů. To už čekáte, že teď poleví, teď. Ne. Ani na chvíli. Zanedlouho už mám pocit, že tu stojím celý den. Teď tu běží sportovec z nedalekého kempu a má jen kraťasy. Ještě než vítr zesílil, projely na kole dvě ženy jen v kraťasech a podprsence. Není mi o nic víc teplo. Vichr ze mě strhává zbytky tepelného štítu, prolézá kostmi, chvíle kdy přestane, nepřichází. Hory si teď musí vyslechnout slova, která ještě neslyšela. Zpátky se mi nechce. Kolik dní tu ještě bude fičet? Modlím se a slibuju, tak jako už po několikáté, že na tak bláznivou cestu bez peněz se už nikdy v životě nevydám. Můj anděl strážný mi málem uvěřil, protože u mě přibržďuje auto, ale manželka mu nadává, tak zase odjíždí. To anděl strážný mi chce naznačit, jak je to s tím mím slibem. Chvíli to vypadá, že to myslím i vážně, ale pak zjistím, že i takové chvíle, stojí za to zažít a už se chystám zase na další cestu. Už chci odjet, ale auta moc nejezdí. Běhám po svodidle sem a tam, abych se zahřál. Na chvíli se choulím za batohem, ale i tam si mi vítr nachází. „Aspoň na chvíli přestaň!“, zůstává bez odpovědi. Dlouhé čekání mi nevadí, je pořád na co se dívat, ale ten vichr. Dává mi na vědomí, které síly tu vládnou. Zažívám pocity původních Sämiů. K téhle zemi musíte mít úctu, jinak vás roztrhá na tisíce kousků. Kolik toho jde za těch pár chvil pochopit, ze života lidí, kteří byli úzce spojeni se Zemí. Vítr mě dává pochopit, že člověk je pouhou molekulou obrovského organismu, kterému říkáme Země.

Už je noc, nikam se mi nechce, ale kde tady spát? Vždyť tu není jediný kousek místa na spaní. Zem je tu nasáklá vodou, ale na vaření žádnou nabrat nemůžu. Tak nevím, jestli je lepší stopovat v ledovém vichru nebo čelit náletům komárů. Na rukách a nohou už mi nevadí, ale když se rozhodnou, udělat si mejdan na mým obličeji, tak bych se zbláznil. Vzpomínám, jak jsem si na první cestě na ně zvykal. Když už jsem je několikátý den od rána do noci odháněl a zabíjel, nevydržel jsem a rezignoval. Sed´ jsem si a začal pozorovat komára na ruce,jak si navrtává dirku a zasunuje sosák. Napil se a odletěl. Pak druhý, další a další. Jen z obličeje jsem je odháněl. Celou dobu jsem si představoval, jak látka proti srážení krve, kterou do mě komár vypouští, mi čistí a rozpouští sraženiny v žilách. Když komára zabijete, většinou mu utrhnete sosák a ten zůstane v kůži a to místo trochu nateče. Od té chvíle, co jsem začal nechávat komáry napít, se mi přestali dělat pupínky po bodnutí……

Je tak deset večer, jdu stopovat dál. Tady na konci vesnice nejsou dobrá podmínky pro stanování. Stojím na kopci a pode mnou je malý rybářský přístav, kde poletuje hejno racků. Za mnou se zdvihají dvě špičaté hory. Do díry mezi špičáky tlačí vichr velký hustý mrak. Hory mrak brzdí a stlačují. Teď se provalil a už se ke mně žene nesnesitelný vichr. Kolem hory prší, ke mně to ale naštěstí nejde. A už se zase kupí mrak. Znovu proráží skrz hory a žene se ke mně vichr. Úžasná podívaná, která ze mě serve veškeré teplo. To přírodní představení se několikrát opakuje. Mám výhled na celou krajinu, která je zalitá sluncem. Dívám se na tři podobné hory jako je hora za mnou. Kolem špičky mají hustý mrak jako klobouk. Vrhá stín do jinak slunečné krajiny a kolem hory prší. To obrovské, co se tyčí za mnou a nade mnou, mám před sebou jako na dlani. Okamžik, kdy můžete s části nahlédnout jaká je Země nádherná živá bytost. „Hééááá!“, zdravím bytost, která mává nad tímle světem křídly. Křičím z plných plic, aby můj pozdrav pronikl kousek vichrem, který po kraji rozehrává symfonii hor. „Hééááá!“, výkřik rychle mizí ve větru. Už abych popojel….

Od rána se už honí dešťové mraky. Za mnou je hřeben hor, kolem jejich vrcholků se drží husté dešťové mraky. Tak tři sta metrů ode mně na úpatí hřebene už pěkně dlouho prší. Hory na levo i na pravo jsou zahaleny v hustých dešťových mracích. Koukám přes moře k severu, kde z mraků visí provazy deště. Zvednu hlavu a nade mnou pořád modro sem tam mráček. Ten můj anděl strážný se ale nalítá. Jsem schovaný v kapse ostrova a všude kolem mě je studené deštivé počasí a jen na pár kilometrech kolem, je docela pěkné počasí. Sice mi jde pára od pusy, ale aspoň tu neprší. Pozoruju mraky, které se plazí po hřebeni a ten je rozděluje a posílá nalevo nebo napravo. Déšť, co prší z mraků kolem hor, se ke mně přibližuje a zase vzdaluje, to podle toho jak mraky houstnou. Nikdy ale ke mně nedojde. Jdu nasbírat dřevo vyplavené na pobřeží. Je vysušené od soli a pak od větru, dobře hoří. Moc ho tu ale není. Na pobřeží jsou poházené chaluhy, které včera vyvrhlo moře. Jsou tu i chaluhy dvacet centimetrů široké a dva až čtyři metry dlouhé. Jsou jiné než ty z pobřeží, vypadají jak z jiného světa, přinesla je mořská bouře z širého oceánu. Oheň rozdělávám za obrovskými balvany. I když vítr polevil, fouká ještě dost na to, aby mi spálil zásobu dřeva během chvíle. Vařím jídlo, do polívky přisypávám vločky, začíná to pomalu houstnout. Tak dva metry ode mne si sedá racek a pozoruje, co dělám. Sypu k nohám ovesné vločky. Pořád po nich pokukuje, ale netroufá si. Opatrně se zvedám a pohazuju je kousek od sebe a pak ještě na placatý kámen. Tvářím se, že mě nezajímá a poočku ho pozoruju. Už přiskákal k placatému kameni a zobe. Nevečeřím aspoň sám. Ty na kameni sezobal, pomalu skáče blíž a blíž. A už je u mých nohou. Každý můj pohyb musí být uvolněný a přirozený. Když jsem jen trochu rychlejší, už ode mně odskakuje. Vybavuje se mi knížka Jonathan Livingstone Racek. To je určitě on! Jako jediný se odvážil udělat, to k čemu si ostatní netroufali. Překročil hranici, kde ostatní rackové měli konec světa. Tak tě vítám, Jonathane! A tak jsme se spřátelili.

KRESBY