Jak se prodavač papíru stal buddhou. Korejské buddhistické legendy

20. Jak se Nohil Puduk a Taltal Pakpak stali buddhy

V Zápiscích o probuzení dvou světců z hory Pegwolsan čteme následující příběh:

(...)   Na jihovýchod od hory Pegwolsan bývala vesnice Sončchon a v ní žili Nohil Puduk a Taltal Pakpak. Vypadali neobvykle, stále pohrouženi do hlubokých myšlenek. Dobře si spolu rozuměli. Když jim bylo dvacet let, odstěhovali se k nedalekému klášteru. Přivedli s sebou své ženy a děti, obdělávali políčka, vzájemně se navštěvovali a kultivovali svou mysl. Ač jim bylo dobře na těle i na duši, nikdy se nevzdali myšlenky na odchod do úplného ústraní. Jednoho dne pocítili pomíjivost existence a řekli si:

"Když je půda úrodná a je co sklízet, jaké potěšení! Ale stejně se to nevyrovná přirozenému pocitu nasycení a tepla v ráji. Život se ženou a dětmi je radostný, ovšem, ale v rajské zahradě plné lotosů bychom si mohli povídat s Buddhou, hrát s papoušky a pávy... Studujeme Buddhovo učení a snažíme se projasnit svou mysl. Vlasy máme sice ostříhané jako mniši, ale abychom dosáhli úplného probuzení, musíme se vzdát i radostí těla. Jak to že stále lpíme na světě červeného prachu?"

A Puduk a Pakpak se nakonec vzdali všech světských potěšení a odešli hlouběji do hor. Jednou v noci ve snu je zalila bělostná záře vycházející z Buddhova obočí na západní obloze a skrze jeho paprsky spatřili zlatou ruku, která se k nim natáhla a pohladila je po čele. Ráno si sen vyprávěli a užasli nad tím, že se jim oběma zdálo totéž. Uchýlili se do údolí Mudunggok pod horou Pegwolsan. Pakpak se usadil v poustevně Pugam (Severní poustevna) a vzýval Buddhu Západního ráje, zatímco Puduk se usadil v poustevně Namam (Jižní poustevna) a vzýval budoucího Buddhu.

Neuplynula ani tři léta. Psal se rok 709. Jednoho jarního podvečera o Buddhových narozeninách 8. dne 4. lunárního měsíce se v poustevně Pugam náhle objevila půvabná žena a požádala Pakpaka o nocleh. Bylo jí asi dvacet let a voněla po orchidejích. Složila tuto báseň:

Na cestu do hor padl soumrak,
do vsi je daleko. Kam se poděju?
Nechte mne u vás dneska v noci.
Prosím vás, mnichu, o milosrdenství.

Ale Pakpak odpověděl: "Poustevna musí zůstat čistá. Tady spát nemůžete." A neúprosně zavřel dveře.

Žena tedy zamířila k Pudukovi do poustevny Namam.

"Odkud přicházíte takhle za soumraku?" zeptal se jí Puduk.

"Ticho a jas jsou jak širá prázdnota, proč tedy mluvit o příchodech a odchodech? Slyšela jsem, že jste velmi laskavý a ctnostný, plný odhodlání dosáhnout probuzení. Ráda bych vám pomohla v kultivování mysli, abyste dosáhl svého cíle," odpověděla žena a složila další báseň:

Na horskou stezku padl soumrak,
po lidském obydlí ani stopy.
Stíny borovice a bambusu se dlouží,
zurčení potoka je stále zřetelnější.
Nemyslete si, že jsem snad zabloudila.
Chci vás vést k tajemství,
prosím vás, nechte mne tady.
Ale neptejte se, kdo jsem.

Puduk byl velmi překvapený a řekl: "Víte, poustevna není zrovna místem, kde by měl mnich přijímat dámské návštěvy. Ale jako bódhisattva se snažím pomáhat všem cítícím bytostem, tak vás přece nevyženu... kampak byste se poděla takhle v noci hluboko v horách?"

Poklonil se ženě se sepjatýma rukama a zdvořile ji uvedl do svého příbytku. Padla noc. Puduk začal recitovat Buddhovo jméno, aby zklidnil své tělo a mysl. Recitoval neúnavně celou noc. Stěny poustevny ozařoval plamen svíčky.

Těsně před rozedněním se žena najednou ozvala: "Mistře, omlouvám se, ale budu rodit. Nastal můj čas. Prosím vás, připravte mi slaměnou rohož." Pudukovi jí bylo líto. Jak by jí mohl odepřít svou pomoc? Zažehl svíčku. Když porodila, poprosila ho, zda by se nemohla vykoupat. Pudukovým nitrem zmítal stud a strach, ale soucit je nakonec přemohl. Připravil lázeň, posadil ženu do vody a pak ji začal omývat teplou vodou.

Po chvíli se z lázně začala linout libá vůně a voda nabyla zlatavého odstínu. Puduk jen žasl. "Mistře, pojďte se vykoupat i vy," pozvala ho žena do lázně. Puduk se podřídil, vstoupil do lázně a najednou mu bylo lehce a svěže a jeho pokožka celá zezlátla. Rozhlédl se kolem sebe. Kde se vzal, tu se vzal, stál tu před ním lotosový trůn. Žena ho vyzvala, aby se na něj posadil.

"Jsem bódhisattva Kwanseum. Přišla jsem, abych vám pomohla na vaší cestě k úplnému probuzení," pravila a najednou kamsi zmizela.

Zatím Pakpak v poustevně Pugam přemítal: "Puduk včera v noci určitě porušil mnišský slib celibátu. Půjdu se za ním podívat. Zaslouží si výsměch."

Když přišel k Pudukovi do poustevny Namam, spatřil svého přítele sedět na lotosovém trůně jako budoucího buddhu celý zlatě zářil! Pakpak zahanbeně sklopil zrak a pozdravil buddhu sepjatýma rukama: "Jak jste se jen mohl takhle proměnit?" zeptal se. Puduk mu dopodrobna vyprávěl, co se stalo. Pakpak si povzdechl:

"Mám v mysli příliš mnoho překážek, a tak jsem nepoznal buddhu, který ke mně přišel na návštěvu. Vy jste, soucitný mistře, seznal pravdu dřív než já. Prosím vás, nezapomeňte na naše dávné přátelství a pomozte mi."

Budoucí buddha odvětil: "V lázni ještě zbyla zlatá voda. Můžete se vykoupat."

Pakpak se ponořil do lázně a proměnil se v buddhu Západního ráje. Oba buddhové seděli ve svém majestátu a dívali se jeden na druhého.

Lidé ze vsi pod horou Pegwolsan se doslechli, co se stalo, a rozběhli se do poustevny Namam. Užasle vzhlíželi k oběma buddhům a volali: "Ale tohle se stává opravdu jen málokdy!" Buddhové jim vysvětlili základy Dharmy a potom nasedli na oblak a odpluli do dálav.