SVĚTLO VYHASNUTÍ - O Se-jong

Profesor korejské literatury na Soulské státní univerzitě O Se-jong (nar. 1942) se ve své básnické tvorbě snaží harmonicky skloubit modernitu s dálnovýchodní kulturní tradicí. Živě se zajímá o západní kulturu, literaturu a výtvarné umění a současně bytostně inklinuje k zenovému buddhismu. V jeho díle je patrný kritický vztah k civilizaci, děs z odcizení současného člověka a touha po znovunalezení jednoty bytí. 

Poslední dobou O Se-jong psává básně během svých prázdninových úniků z rušného světa soulských intelektuálů a umělců do buddhistického kláštera Pektamsa ve skalnatých horách Soraksan na východě Koreje. V tomto klášteře svého času působil i proslulý mistr Manhe Han Jong-un (1879-1944), jehož básnická sbírka Tvoje mlčení (Nimui čchimmuk) napsaná v poustevně Oseam vysoko v horách nad klášterem nepřestává inspirovat řadu korejských moderních básníků včetně O Se-jonga ani v dnešní době. Na břehu průzračné bystřiny v údolí u kláštera Pektamsa byl nedávno vztyčen nenápadný kámen, do něhož je vytesána následující O Se-jongova báseň:

Říční voda

Nehrň se dopředu
tak bezhlavě.
Když řeka narazí na skálu,
otočí se a pak zvolna pokračuje v cestě.

Nepospíchej
tak neuváženě.
Vždyť i dravý proud vodopádu
umí spočinout v tůních.

Nevědomá říční voda dosahuje věčnosti.
Prázdná mysl dosahuje naplnění.
  

Další ukázky:

 Věčnost.

Když jsem sám,
mé tělo je ostrov plovoucí nekonečností.
Naslouchá osamělému
dechu přílivů a odlivů,
jenž se zdvíhá a klesá pod kůží.

Je snad věčnost někde jinde
než v okamžiku života,
který vdechuje a vydechuje?
Dívám se k dalekému obzoru
a dlouze
hvízdám. 
 

 Skála

Osvobozen od všech světských myšlenek.
Odvrhnul milostnou touhu i lpění.
Starý mnich
se skříženýma nohama sedí proti zdi
a rozjímá o proměně cítící bytosti v kámen.

Skála
upřeně zírá na strmý sráz a v samádhi
tu rozjímá o proměně kamene v cítící bytost.

Kdesi v klášteře jakýsi kameník i dnes
rozbíjí kámen,
hledaje Buddhovu tvář.

 Vodopád

I plynoucí voda občas touží
sama sebe roztříštit.
Na konci vzdáleného útesu
se smutně
vrhá dolů. Zoufalá.
Lidé tam vidí duhu,
ale ve skutečnosti bystřina tvoří
bezednou vodní hlubinu.
Ani lidská mysl se neprohloubí,
pokud se neroztříští
jako voda o skálu.
Jarní den
třese rukávy azalek a horských višní
a vodopád
neohroženě skáče
do nekončící propasti.

Z korejštiny přeložila a předmluvu a poznámky napsala Ivana Gruberová..