DÉŠŤ V HORÁCH ROZEZNÍVÁ BAMBUSY.

 Pavilony v čínském stylu, budované v zahradách venkovské aristokracie nebo na místech zvláště půvabné přírodní scenérie, patří ke korejské kulturní krajině stejně neodmyslitelně, jako k ní patří hansi - básně psané korejskými literáty v klasické čínštině. Až do začátku 20. století bývalo dobrým zvykem, že téměř každý vzdělaný Korejec psával čínské básně. Skládání veršů bylo pro korejské literáty výsostnou zábavou. I když přirozeně mnoho básní vznikalo tak říkajíc "o samotě", poetické sešlosti plnily v kulturním a společenském životě vzdělanců své nezastupitelné místo. Veršování v čínštině bylo mj. i prostředkem postupu v úřednické kariéře, protože spolu se studiem čínských konfuciánských textů a historie bylo ve staré Koreji nedílnou součástí vzdělání též studium klasické čínské poezie a esejů.

      Tak jako na tušových malbách krajin, v korejských básních hansi z mlh hlubokých údolí ční vysoké hory se zurčícími potoky, na nebi září měsíc a k němu vzhlíží poustevník-literát, který se (alespoň na čas, třeba než se poměry u královského dvora zase uklidní) vzdal světského shonu. Na jaře je jeho mysl uchvácena rozkvétajícími květy, v létě zaujata bubnováním dešťových kapek na listy stromů, na podzim s jistou melancholií sleduje opadávající listy, v zimě se nechává okouzlit bělostí sněhu. Zaujat celoročním divadlem proměn krajiny, poustevník pozorně a s vděčností sleduje rovněž mikrokosmos kolem sebe: květiny, dřeviny, ptactvo, hmyz a pokouší se porozumět tajemství existence, ať už je věřícím buddhistou, řádným konfuciáncem či vyznavačem taoismu, nebo - a to často - tím vším dohromady.

      Téměř padesát autorů a autorek z období 9.-19 stol. v tomto výboru zastoupených pochází především z konfuciánských úřednických vrstev, ale jsou mezi nimi i buddhističtí mniši, vznešené dámy či proslulé gejši. "Básně hansi představují poetickou tradici, která ve svých vrcholných projevech nasvěcuje skutečnost s takovou samozřejmou prostotou, lehkostí a grácií, že se až tají dech," napsala ve své předmluvě překladatelka Ivana Gruberová.

 Koun Čcho Čchi-won: Opatovi kláštera Kumčchonsa

      Na břehu Potoka bílého mraku jste postavil klášter
      a třicet let už tady děláte opata.
      S úsměvem ukazujete na jednu jedinou cestu, jež vede z brány:
      dobře víte, že jakmile opustí hory, na tisíckrát se rozvětví.

                                        •

 Koun Čcho Čchi-won: Bambusy omyté deštěm se krásně zelenají...

      Bambusy omyté deštěm se krásně zelenají,
      přisedám blíž, na nebi se trhají bílé mraky.
      V tom naprostém tichu zcela zapomínám na sebe
      a tu se vítr s vůní borovic dotkne polštáře.

                                          •

Pegun I Kju-bo: Veršuji popěvek mnicha zvaného Světlo

      Ach, jak rychle pádí čas životem!
      Z pití vína jsem onemocněl, ze psaní básní zestárnul.
      Kdo mi nastaví jasné zrcadlo?
      Oči mám, a sám sebe nevidím.

                                            •

      Pegun I Kju-bo: Večer v horách - Píseň o měsíci ve studni

      Mnich zatoužil po měsíci:
      nabral vody plnou láhev.
      Až se vrátí do kláštera, jistě pozná,
      že když láhev nakloní, měsíc mu zmizí.

                                              •

Songgang Čong Čchol: Jedné podzimní noci

      Déšť v horách rozeznívá bambusy.
      Ležím a slyším broučky v trávě: podzim je tu.
      Což mohu zastavit plynutí času?
      Bílým vlasům přece nezakážu růst!

                                               • 

      Sung I-gjo: Jedné podzimní noci

      Jinovatka. Studený křik divokých husí
      teskně míjí zeď pevnosti v horách a mizí.
      Probouzím se z osamělého snu o Tobě,
      podzimní měsíc mi svítí jasný do okna.

                                                • 

      Kim Si-sup: Bez názvu

      Po celý den se svěřuji nohám v slaměných sandálech,
      přejdu jednu modravou horu a objeví se další.
      Mysl mi netíží žádné myšlenky, tělu je lehce.
      Cesta nemá jméno, kdyby měla, nebyla by cestou.
      Hvězdná rosa ještě nevyschla, ptáci v horách zpívají,
      jarní vítr dosud vane, květiny na louce září.
      Poutnická hůl se vrací do ticha tisíce vrcholků,
      mlhu ve skalách porostlých mechem prozařují večerní červánky.

                                                  • 

      Song Ik-pchil: Za soumraku se plavím po řece

      Toulá se mezi květy, moje loďka. Vrací se pozdě.
      Čeká na Měsíc a zvolna pluje dolů po mělčině.
      Jsem opilý, a přesto stále házím vlasec do proudu:
      loďka se hýbe, můj sen nikoliv.