MEDITACE VŠÍMAVOSTI - MINDFULNESS - VIPASSANA

Audionahrávka této nádherné meditace s léčivým účinkem pro tělo i mysl

provázená vysvětleními o fungování naší mysli pořízená v lednu 2022

Meditací provádí Pepa Kubovský:

UŽIJTE SI MEDITACI :-)

 AUDIONAHRÁVKA ZDE

MINDFULNESS

JAK PRACOVAT S EMOCEMI A S RŮZNÝMI VNITŘNÍMI STAVY Z HLEDISKA VŠÍMAVOSTI

V hlavě máš všechny myšlenky, v oblasti trupu máš všechny emoce. Takže v těchto částech se odehrává celý tvůj život. To znamená, že buď se ti děje něco v hlavě, že o něčem přemýšlíš, anebo se ti vlastně děje něco emočně, že se tě něco „zavře“. A v ten daný moment když pracuješ s dechem a na ten dech máš, že se na něj máš soustředit, tak ho máš před sebou s myšlenkama a s pocitama. Takže ty jsi plný nějaké emoce a v ten daný moment tam chceš vstoupit s koncentrací na dech, ale to nejde, protože ty nevidíš, že je ten dech lehký, protože je podbarvený vlastně tou emocí, proto vlastně člověk, který se v ten daný moment soustřeďuje na dech lehkost toho dechu je překrytá, podbarvená tou emocí.

Jde o to, nechtít se emoce zbavit, ale nechat jí dojít do konce. Jenom jí řekni OK a odevzdej se tomu a tím se proces rozpustí. Tvoje role v tom je, že jsi v tom jako vědomí. Uvědomuješ si, co se tam v ten daný moment děje. Máš neuvěřitelnou možnost do dané emoce vstoupit, jako vědomí si vzít to, co se děje jako objekt pozorování. Takže do toho vstoupíš a řekneš: „aha, takže to tady zase máme, je tu sevřené tělo, mělké dýchání, je tady pocit takový a makový“ a jakmile do toho vstoupíš a začneš to pozorovat a popisovat a začneš se ptát třeba: „Jakou pozici má tělo? Co při tom nejvíc vnímá?“ a tímhle způsobem začneš vstupovat do toho, co se děje a v ten daný moment se tam rodí ta všímavost k tomu, za co se považuješ a když to začneš osahávat a pozorovat zleva, zprava, tak jsi k tomu vzala v ten moment ty baterky k tomu, aby se to nerozjelo do takového módu, že to přebere celý to tělo a přijdeš si, že v tom nemáš vůbec žádnou moc ale čím dřív do toho začneš vstupovat ale tímhletím zvídavým způsobem, že si to sám pro sebe začneš na sebe nazírat, co se vlastně děje a dovolíš si vnitřně se uvolnit s tím, že to není žádná tragédie ale ty si dovolíš „tak jo, tak se jdem do toho podívat“, protože to je ta tvoje vnitřní svoboda se v ten daný moment rozhodnout a říct si s tou lehkostí tak já to jdu pozorovat, co se stane nejhoršího? Nic. Ale ten strach z toho, co se stane se nakonec jinak překryje s dalšíma stavama, podle toho, jaké přijdou myšlenky, s emocema a pak tě to totálně přepere, paralyzuje, ale i v tenhle moment máš šanci do toho vstoupit tímhletím, že si řekneš: „OK, jak to vypadá, co se tam vlastně děje“ a začneš se ptát sám pro sebe:

„takže je tady pocit sevření, co je to za sevření“ a jenom to nazývej pro sebe, jen se zvídavě ptej „co to je“, jako kdybys to chtěl pozorovat. A samozřejmě na začátku ti přijde, že v tom nemáš žádnou moc, ale tím, jak do toho začneš takhle vstupovat, tak krok za krokem začne od toho tvoje mysl získávat odstup a přestaneš to živit. A to je první věc, kterou můžeš jednoduše udělat.

A druhá je – najdi si v sobě bezpečnou neutrální zónu. Chodidlo je bezpečná neutrální zóna. Protože tam nejsou žádné emoce ani žádné myšlenky. To znamená, že když dáš mysli úkol, práci, aby se věnovala tvým chodidlům, aby rozpoznávala, jak se chodidla cítí a bude to její domovina, kde ona bude mít bezpečnou zónu, necháš jí, aby zůstávala u chodidel, tak ona se uklidní, protože tam neřeší žádné problémy a když se něco děje, tak vidí od chodidel, co se děje na hrudníku, má šanci to rozpoznat co se tam děje, popsat a vrátí se zase do chodidel. A v ten daný moment je tam obrovská vzdálenost toho, že nikdy nebude vlastně ten aspekt mysli, který se s tím identifikuje živý a to co se odehrává jako jeden. Protože ona bude mít prostor začít věci pozorovat.

Takže všímavost s tím pracuje tak, že jednak si vytvoříš tzv. správné úsilí to znamená, že trvale věnuješ pozornost něčemu, co ti dává svobodu. Děláš to pořád, i když to je - tak se v tom vlastně upevňuješ a když se děje něco „nesvobodného“, tak vlastně začneš rozpoznávat co to je, co se odehrává, nazveš to a odejdeš zase nazpátek, neživíš to.

Tady je problém ten, že běžně to člověk neumí přestat živit, musí s tím něco dělat, někam to dát, vyventilovat. Ale není tam ta svoboda jenom to nechat „hořet“, aniž by se tě to dotýkalo. A to vzniká tím správným úsilím. To je jeden z nejzákladnějších aspektů, který vůbec ve všímavosti je, to, že se musíš naučit se svojí pozorností, jako s tím aspektem mysli ho obracet tam, kde se cítí neutrálně, kde má bezpečnou zónu - ať už se děje cokoliv nebo se dějí jakékoliv myšlenky, mění se rychlost dechu, je to bezpečná zóna a ta je u chodidel. A když si to uděláš jako návyk, když sedíš třeba u počítače a jenom si uvědomíš, že tělo sedí a vnímáš to, jak se dotýkají chodidla země a pracuješ, ale pořád je tam vědomí toho, že jsou tam ty chodidla, že se jimi dotýkáš, tak máš tu bezpečnou zónu a pak vidíš, že ti přišla třeba nějaká myšlenka, ty to rozpoznáš, a řekneš třeba „to je zase myšlenka úzkosti“ a s tím se pojí pocit úzkosti a řekneš „pocit úzkosti, co to vlastně je?“ řekneš jenom „no jo, je to pocit stažení“ ale to není o tom pocitu, je to o té doprovodné myšlence.co to pro tebe vlastně znamená, to je ten problém, z toho se to pak celé násobí, protože ten pocit tě potom sevře a vznikne panika - „ježiš marjá, ….“, ale to je ta nabídka těch myšlenek, ale ty když to nevíš, že hrajou dohromady tuhletu hru, a nemáš od toho ten odstup, tu svobodu to jenom pozorovat, tak se to rozohní tak, že tě to najednou „převezme“, takže když si vytvoříš bezpečnou zónu, ta bude s tebou pořád, ať spíš, když ležíš, tak vnímáš paty nebo chodidla, když sedíš, vaříš, řídíš, chodíš můžeš vnímat chodidla a tam je mysli neuvěřitelně dobře, ona si lehne pod chodidla a najednou ti patří celý svět, protože ona ho nechá ve své nahosti pro tebe existovat, protože ona nemá problém se zbavovat a předělávat a nebo mít problém z nějaké konkrétní myšlenky nebo emoce protože ona leží prostě pod chodidlama. A tam máš tu bezpečnou zónu. A pak když k tomu přestoupíš tak, že se k tomu vrátíš a třeba se objeví ten rušivý pocit řekneš „OK, tak co to vlastně je? proč to vzniká?“ jenom „co to je? jak to cítím? jak to třeba pociťuju? Co se to vlastně děje?“ A pro mysl, jak byla pod chodidlama, tak to jenom popíšeš. Protože ona nevěděla, že od toho může mít odstup. Ona si myslela, že ten pocit úzkosti nebo povrchního dýchání a ona jsou jedno. Ale ty pro ní ukazuješ teď vlastně, že je to jenom fenomén. A jakmile ona to pochopí, tak to odstřihne, přestříhne si tam ty spojení a bude to jenom pozorovat a už to nikdy nedojde do takového extrému, že bys řekl, že je to tebou. Ono se to jenom objeví a zmizí, objeví a zmizí. A tímhletím způsobem jednoduše překonáš věci, který ti vznikly v minulosti, věci který vznikají hluboko, se kterýma se pereš a který pořád vyplouvají, protože jakmile ty ztratíš zájem a mysl ztratí zájem to řešit a být v tom, jenom to rozpoznat a nechat to odejít, tak ona bude mít pořád ticho. Bude mít prostě prostor ty věci zkoumat, ale z ticha, prostě úplně jinak. Ten proces je jednoduchý, ale je to o tom, udělat si nový návyk, nic víc.

Prostě se zazdrojovat - vědět, čím už nejsi, vědět že jseš tím a to ostatní už tebou není (dech, ruka, noha, pocit, sluch, myšlenka). Musíš vědět, že tvoje pozice je jenom vědomí. To je důležité nejen to vědět, ale začít to prožívat. A tady je důležité vědět, že ty jako vědomí musíš mysl naučit, protože mysl neumí fungovat jinak než osobnost (označená jménem).Jo, takže tato osoba se narodila, je jí tolik, kolik jí je, a ten aspekt mysli funguje v tom, co tam je minimálně v tomto životě nastřádáno. A jede to automaticky. Ale téhle části musíš ukázat, že ona nic jiného neumí, než být osobou a ty jako vědomí, které je za tím, máš právě tu moc říct jí „ale toho se nemusíš držet“. Ona to neví, chápeš to, ona se toho drží a je v šoku, co se pořád děje a ty tam vstoupíš ze své podstaty vědomí a jenom jí řekneš „hele, toho se nemusíš držet“, to je jenom pocit, pojď se do toho podívat. A to je ta tvoje role, kdy pro ní, jí učíš ten aspekt toho co ty víš, že jsi vědomí, ale ta mysl to neví, protože se pořád identifikuje s těma věcma, tak vlastně nejde o nic víc, než se stát vědomá v těch procesech, které jsou teď nevědomé a tímhle tím jí to ty učíš, jako malé dítě. Musíš pochopit, že ty jsi světlo, jako vědomí, a tenhleten aspekt mysli, který tohleto dělá je taky světlo. Ale jeho funkcí je jenom svítit tam, kde vznikl návyk a osvítit ty charakterové věci, kterých se držíš. A ono neumí nic jiného, než rozsvicovat a udržovat ten tvůj individuální obraz naživu, abys nemusel ráno přemýšlet, jestli jsi ten nebo ten.Takže vlastně tenhleten aspekt té dvojnosti tě za tebe udržuje v čase a pořád kontroluje to, jestli hraje dobře tu roli, kterou jsi jí naučil. Ale tenhleten aspekt sám o sobě nemá žádnou moudrost, protože je to jenom světlo. Ono jenom rozsvítí a vytáhne z toho vědomí, vytáhne na světlo ty charakterové rysy, jak prožíváš ty, jako osobnost život. Ale ono to jenom rozsvítí. A ono nemá jiné možnosti, protože je to jenom světlo, než následovat ten vzorec. Ale jakmile ty do toho vstoupíš jako vědomí a řekneš „kámo pojď, jdeme se učit novou věc“, ono zbystří, protože to není jeho zkušenost v té jeho běžné roli,a řekneš „ode dneška moje osoba není touto osobou a ona řekne, „počkej, jak to myslíš, že nejsem „jméno“. A ono to poslouchá o té zkušenosti, a ty řekneš, podívej se, budeme se dívat teď do toho pocitu, který se teď děje“. Pořád jsme se s ním identifikovali a teď ho pojď se mnou zkoumat. A ty téhle části mysli řekneš: „chci, aby sis všimla, jak vypadá, chci aby sis všimla, jak se cítíš, jaké máš kvality, chci, aby sis toho všimla“. Není tam žádné já v tom pocitu, „uvědom si to, že tam není žádné já, že je to jenom pocit“, to je pro ní. A jakmile tyhle procesy děláš pořád dokola, tak v ten daný moment se najednou stane to, že ona si jako ustřihne ty pevné nitky, že tě už nedrží už jako osobnost s jménem, ale že vlastně do té doby, dokud tě zajímají ti je ukáže, ale bez toho osobního přístupu, třeba ti předvede úzkost, ale ty víš, že tam nejsi. Ona ta úzkost přijde, protože pro ní jsou podmínky, ale už ví, že to je jenom proces, nevzniká už z toho prostě nic špatnýho, protože tenhleten aspekt mysli už ví, že tím není, už je vědomý, už ví, že to je vědomý proces. A tohle je ta tvoje práce to pro ní udělat, protože ty jsi vědomí, vždycky budeš vědomí, ale vlastně ty jí učíš to, jak má být vědomá, ať si začne všímat těch věcí. A v ten moment když to uděláš na něčem úplně, třeba na těle, takhle to zkoumáš pořád dokola, tak když se tě zeptám, jestli víš, jestli jsi tělem tak ty řekneš: „no to já vím, že nejsem, já v tom mám jasno, já to vím, já to cítím, že nejsem tělem, protože prostě používám tělo jako nástroj, ale je už tam ta zkušenost toho, že už tím nejsem. A stejně tak s těma ostatníma aspektama, když to uděláš třeba s pocitem úzkosti, nebo s dechem. A ten dech je úplně nejlepší, protože my si myslíme, že jsme dechem, jenomže když uděláš všímavost dechu, tak zjistíš, že dech je jenom proces. A mysl se osvobodí i od toho dechu a už jí nezáleží na tom, jestli je ten dech rychlý nebo pomalý, hluboký, mělký, protože rozpoznává dech ve své podstatě, ale ten aspekt mysli už je vědomý, už se s tím neztotožňuje, prostě je tam ta svoboda. A to jsou ty vědomé procesy, jak vlastně využiješ ten aspekt mysli toho světlonoše k tomu, aby začal pro tebe objevovat tělo jenom jako objekt. A jakmile to udělá úplně tak už se stane jenom světlem a je začleněný do toho procesu života jako takového. Takže ty vyučuješ tohle a tohle je jako malé hloupé dítě které nemá žádný rozum ale slyší na já a na tvoje myšlenky. Takže jakmile ty začneš o sobě nějak mluvit tak tenhleten aspekt je tam připravený pro to, aby to manifestoval - tu kvalitu. Takže čím víc vědomě ty mluvíš a uvědomuješ si, že tohleto slyší, tak tím víc budeš mluvit tak, aby sis nevytvářel zbytečné věci, kterým stejně nevěříš, že mají být rozvíjeny.

Ale důležité je vědět to, že když tu nějaký emoční stav je, tak jsi schopen ho změnit jenom v tenhleten daný moment. Protože ty nejsi schopen „nalívat vodu“, když tam ta voda není. Ale vezmeš hrníček jenom když tam ta voda je, to znamená, že v ten daný moment, když už něco dozraje, tak je jediný čas, kdy jsi schopný vlastně jí vzdělat a říct, podívej se, teď to tady máme. Vezmeš to jako úkol pro sebe. Řekneš: „je to bezvadný, máme to tady, pojď, jdeme se na to podívat“. Ale důležité je tam to tvoje uvolnění. To je tak důležité, jenom si říct „ty brďo, už je to tady zase, pojď jdeme se do toho podívat, ať už před tím nikdy neutíkáme“. Chápeš to jakou svobodu máš v sobě se rozhodnout v ten moment? Jenom tu lehkost...

Zavři si na vteřinu jenom oči během činnosti a řekni si jenom pro sebe: „podívej se na to, je tady sevření, je tady napětí, jsou tady myšlenky kolem toho spojení a pojď, půjdeme do chodidel, budeme v chodidlech“.

A když tohleto párkrát uděláš, tak budeš mít tu sílu vlastně i když to přijde se rychle „zazdrojovat“. Ale tady je důleži to že, když už to přichází tak to prostě rozpoznat a pracovat s tím tímhletím dovedným způsobem. Protože tohle je nejrychlejší cesta jak se věcí zbavit - začít tomu aspektu té mysli věci ukazovat v tom správném světle a to můžeš udělat jedině, když tady jsou. Protože já si můžu sedět doma večer a můžu dělat, že je všechno v pohodě, že všechno funguje, ale pak vstaneš a není tam ta zkušenost. Takže v meditaci si můžeš tu situaci vnitřně přivodit, přivolat si jí vnitřně, a jenom při té představě vidíš,co ti to udělá na té fyzické rovině a to je geniální, protože v ten daný moment s tím můžeš pracovat i v té meditaci a pracuješ s tím pro tu mysl, aby se naučila, že tím není a ona jakmile to pochopí v té meditaci, tak se to bude dít v tom životě jednodušeji, protože ty situace budou podobný. Je to hrozně jednoduchý a důležitý. Protože ty jsi minimálně ta vědomá složka a tvoje slova tahleta část mysli poslouchá. Takže když jí řekneš „hele, dneska se cítím tak mizerně“, tak ona udělá všechno pro to, aby ti ten mizerný stav umocnila. Protože jsi se už rozhodl, řekl jsi „já se cítím mizerně“ a jede to a neuvěřitelně tě to podpoří, aby ses tak cítil.Ale když řekneš „já jsem láska“.

Prakticky:

popiš jenom ten samotný pocit, jak se teď cítíš, co se tam vlastně děje, jenom fyzicky, co tam vnímáš pro sebe jako pocit, co se tam děje, jak to vypadá fyzicky, děláš to pro sebe, pro tu mysl, začni si to prohlížet, co se tam děje, co tam je za pocit, ne to, co si o tom myslíš, z čeho to je, ale jaký je tam pocit. Jaký je to pocit? V jakém místě na těle? Nechoď do popisu mentálních procesů – to je nekonečné, tam to může být sto životů nazpátek, ale abys nad tím měl kontrolu tak je jednodušší se dostat k fyzické rovině. Když chceš vycičit mysl, aby byla jednoduchá, aby si věci nekomplikovala, tak jí převedeš k fyzickému pociťování.

Protože ona má dvě funkce – buď si je vědomá toho, co se děje anebo myslí. A když myslí, tak rozvíjí teorie o tom, co tu teď je, co to způsobilo v minulosti, ale to je spekulace mysli, která nemá konce. Ale jak jsi schopen se jednoduše zbavit těchto spekulací je to, že začneš vést mysl víc do toho, ať popisuje to, co se ve skutečnosti děje a ne, co si o tom myslí, z čeho to pramení. Protože to, z čeho si myslí, že to pramení je: nedokážu udržet kontrolu, musím věci kontrolovat, ale to je nekonečné myšlení, které když zvládneš, přijde jiná překážka, ale jakmile ji vezmeš k té fyzické rovině - a ty potřebuješ vyřešit, aby ses fyzicky cítil dobře, protože když se fyzicky cítíš dobře tak nemáš problém, tak něco děláš, jsi s někým a je ti dobře, ale problém začínáš mít tehdy, když máš v těle třeba pocit sevření, jenomže když budeš hledat příčinu právě toho, kdy se to stalo a z čeho to pramení, není to dobré pro to, abys dosáhl klidu a vysvobození. Takže jednodušší je, když vezmeš mysl k pociťování toho, co se v ten moment děje, protože když chceš popsat pocit, jaké je třeba to, když se dotýkají ruce a nedržiš je u sebe, tak začneš popisovat pouze své domněnky, spekulace o tom, co se děje.Jednodušší je svou mysl vzít k pociťování toho skutečného, co se v ten daný moment děje

Dej své mysli jméno, které je pro tebe důležité, je to tvoje mysl, světlonoš a je to to nejcennější, co potřebuješ vzdělat a ty jí budeš vést jenom k vědomému procesu a ona má nesčetně možností. Ty po ní chceš pořád, když něco nastane něco jako vzpomínku, kdy tohle vzniklo, kdy sis to vytvořila, to je její možnost, ona ti může otevřít pole o tvé minulosti, ale fyzicky to nic neznamená. I když se tam zrodí nějaké pochopení, tak je to pochopení je jen krátkodobé osvobození. Vyřeší to jen jeden problém, který vyřešíš ale fyzicky tě dožene ten pocit. Ale tobě jde o to, aby si teď vlastně toho svého Světlonoše, to malé „dítě“, které je s tebou věčně, které slyší jenom na tvůj hlas a na tvoje myšlenky a na já, tak abys ho vzal a řekl jí, že po něm chceš nový úkol, který nezná. Protože tato část neumí tu rovinu, kde dokáže být vědomá a hodně umí rozvinout právě tu rovinu představivosti, protože k tomu utíkáš, ale ty jí chceš naučit novou rovinu, takže ty to malé dítě vezmeš na procházku v tom, že ty jí začneš ukazovat ty např. úzkosti nebo jiné emoce ve své vlastní podstatě. Protože úzkost ve své vlastní podstatě není nic víc než pocit sevření např. na solaru, jak je stažený, kde je stažený, kde je stažený, jestli je tam teplo, jak je to moc stažené, jakou to má kvalitu, jestli se mění ta intenzita, když se do toho díváš tímhle krátkodobým nazíráním. Tím momentálním nazíráním, tou momentální pozorností vlastně děláš to, že ona ten obraz rozsvítí a pustí, rozsvítí a pustí. Protože jinak je její přirozeností takhle svítit do toho problému a ona to zapálí tak, že to začne hořet. Ale ty jí vlastně učíš nové kvalitě, protože chceš, aby ona ten problém osahala ze všech stran, takže ona rozsvítí jednu, druhou, třetí, čtvrtou, pátou, uvidí, že se to napětí uvolňuje a když už je tam dostatečně dlouho dívání, tak jí pak vezmeš do té neutrální zóny. Řekneš pojď, půjdeme někam jinam, na tu neutrální zónu k těm chodidlům. A buď tohleto samo od sebe už odejde. A pro ní je zase důležité jenom vidět, jak vlastně to, s čím jsi bojoval nebo jsi před tím utíkal nebo jsi to potlačil tak že v v ten daný moment je tam svoboda, že se to rozpustí a objeví se myšlenka, na jakém základu to zvniklo. A ty vidíš jenom ten mechanismus, jak tato sitauce celá vznikla. Pro tvou mysl je to obrovská radost, protože má uspořenou energii, nemusí s tím vůbec bojovat a získává svobodu a ta svoboda je získávána právě z té neutrální zóny.

Zkus popisovat jen fyzickou rovinu. Pro mysl je důležité, aby měla fyzickou rovinu čistou, aby tam bylo ticho na srdci, ticho na břiše a ticho v hlavě a v ten daný moment, když je tam ticho a není to ničím rušené si pak můžeš otevírat další pole v mysli, protože se to děje potom ve tvé vnitřní svobodě. Není tam nic, co musíš překonávat. A tohleto vlastně uděláš tehdy, když jí naučíš, jak s tím dovedně může fungovat, jak to dovedně může skrze své vlastní světlo rozpustit, aby to bylo jenom nahé vědomí, aby tam bylo ticho, aby ty vzorce byly umlčené, protože ona živí ty vzorce. Protože aspektem téhleté mysli není nic jiného, čemu se v buddhismu říká, že to je „rekonnection of past moment“ - obnovování minulosti, to co dělá tvůj mozek, že drží tvojí osobnost. Je to tenhleten aspekt tvojí mysli, že skrze své světlo, skrze zkušenosti, kde byla věnována pozornost to drží pořád pohromadě jako osobnost. Protože já se nemůžu ráno vzbudit jako ty, protože tenhleten aspekt je tvůj. Ale když ho vzděláš a řekneš „hele, pro mě už není důležitý, abys držel mou osobnost, protože tu dobře znám, ale chci, aby ten proces se stal vědomý, podíváme se na to, protože ty víš, jak pracuje a řekneš „já se ti omlouvám, za to co jsem dělal, protože to bylo díky nevědomosti, že jsem nevěděl, jak s tebou pracovat, tak jsem tě vedl přes zbytečné chaotické věci a nedal jsem ti svobodu“, protože i tenhleten aspekt stojí o svobodu, takže on bude mít svobodu na začátku u nohou, bude do toho vstupovat tímhletím způsobem a až se to vyčistí, tak se vrátí nazpátek k tobě a stane se tvým vnitřním světlem a najednou zmizí, ta individualita tam je, ale není to jako tvoje ve smyslu, že bys byl ty a ten prožitek jako jeden. Jo že najednou je tam vlastně že, ona už je s tebou jenom ve světle a už ví, že se nemusí za ničím honit, nemusí ti přibarvovat žádnou realitu, protože všechno se to děje uvnitř, děje se to jenom v tom vědomí, to je v ten moment, kdy jí vzděláš, takže ty potřebuješ vzdělat tohleto. A když víš, jak to funguje, tak je to vlastně jenom na tobě se rozhodnout, jestli řekneš „to je bezvadný, já s tím začnu vědomě pracovat“. Opravdu nejde o nic jiného než o vědomou práci, vědět, co udělat, jenomže málokdo ví, že mysl musí vzít tadyodtud a tadyodtud pryč. Protože když jí tady necháváš, tak každý z nás se pere s nějakýma emocema, který mu jsou blízký, kterou jsou tam pořád, nebo s myšlenkama, který jsou mu blízký, nebo situacema, který se dějou a jakmile nevíš, jak s nima dovedně pracovat, tak si vlastně řekneš „nojo, já vím, že jsem vědomí, ale v ten daný moment vlastně nad tím stejně nemám žádnou moc rozpoznat, pocitově rozpoznat, odejít na bezpečnou zónu a na té bezpečné zóně zůstávat. Vrátit se, rozpoznávat, že to odchází. Když ta zkušenost nastane, tak i pro ní to říct, jí vyučuješ a vezmeš jí a řekneš „hele podívej se jaké to je, když je uvnitř ticho, když tam není žádné chtění, když tam není žádná averze, odmítání, žádná emoce, podívej se na tohleto ticho, to je naše přirozenost. Ty jí vzděláváš tímhletím způsobem a ona musí pochopit, co tím chceš říct. Protože ty jsi jí celý život říkal já jsem „osoba s tímhle jménem“, a já jsem takový a makový a minimálně stovky životů - pořád dokola. A teď když se rozhodneš říct jí, ale vždyť to vůbec není důležitý, my jsme svobodný. Protože ty jsi svoboda sama. Není nikdo víc, než jsi ty, ty jsi nejvyšší svoboda, která existuje, ale tenhleten aspekt to neví. Takže je důležitý, co je to skutečně za pocit a vzít jí tam, kde je vnímán pocit, říct jí „pojď jdeme se do toho podívat, pojď se podívat do té úzkosti, podíváme se do toho, bude to zábavný“. Vem si to jako dobrodružství, že objevuješ tělo skrze mysl jako Krištof Kolumbus. Vzít si to, jako kdybys v tom těle nikdy nebyl a se zvědavostí jdeš dívat se do těch procesů dovnitř, co se tam vlastně děje. A jakmile tohle pro ní jednou uděláš, protože to je fakt pro ní a ona to pochopí, tak máš vyhráno, protože jakmile ona pochopí jednu věc, máš tam tu přímou zkušenost toho, co se tam děje, že tam něco přišlo, má to má svůj vrchol a že to odešlo a ona má tu zkušenost z toho, že se toho nemusí držet. Že se s tím prala, věřila tomu a najednou vidí, že je to jenom proces, který přichází, když jsou podmínky.

Jak na to prakticky:

Přesuň pozornost do chodidel, vnímej chodidla, dýchej do chodidel – nádech, výdech - tam se mysl uklidní, není tam žádný boj, žádné výčitky, jen ticho. Je tam tvá bezpečná zóna, odkud můžeš v klidu pozorovat všechno, co se v těle děje. Tam je mysl svobodná. Není tam nic, co by bylo třeba měnit. Je tam jen jednoduché vnímání chodidel. S každým nádechem a výdechem vnímej jak se chodidla dotýkají, jaká je tam teplota, jak se prosvětlují. A odtud si všimni, jestli se tělo uvolňuje, dovol tělu, aby se uvolnilo a uvědom si, jestli je tam změna a jaká ta změna je. Jen nech mysl všimnout si, jak se cítí tělo a vrať se nazpátek k chodidlům. Tam je mysl v neutralitě, tam může pouze rozpoznávat staré myšlenkové vzorce. Chodidla se nadechují a vydechují, je to automatický proces, nestojí to žádné úsilí, je to přirozené. Uvědom si pozici těla a uvědom si znovu, co se v těle děje.Sleduj jenom ten proces změny.

Popiš to, co je teď v těle přítomné, je tam napětí? Popiš to napětí. Je tam pořád napětí, stažení? Jak to vypadá? V jaké je to oblasti? Jak je to velké? Je tam teplo? Jak je to velké? Můžeš se tam nadechnout a uvolnit to? Můžeš změnit pozici, aby se napětí uvolnilo? Vyzkoušej to! Je to pořád stejné? Mění se to?

Jak cítíš pravé koleno? Jakou cítíš pozici v téhle část těla? Uvolni se u toho, popisuj to. Jak to cítíš fyzicky?

Popiš to pro mysl jako zkušenost, to, co je fyzicky přítomné, zkus to nazírat jenom jak to skutečně vypadá fyz různých pohledů

• rozpoznej bolest – nazírej jí jako na objekt, fyzicky, nazvi to, popiš to ze všech stran

• uvolni se v tom (pusť to), když to popíšeš, mysl si uvědomí, že se toho nemusí držet, že je to proces, který má začátek a konec

• odejdi od toho

• usměj se do toho

• navrať se k věcem, které dávají význam (třeba k chodidlům)

• a opakuj to

Odejde to, začne to odcházet, jakmile dovolíš, aby se to uvolnilo.

Jdi od mentálního popisu k prožívání, protože kdy budeš svobodný je tento moment a jediný, kdy rozpustíš věci, který tě potkávají je tenhleten daný moment, ve kterým jsou přítomné.

Tvůj život se musí stát trvalým uvolňováním, detoxikováním, ale přirozeným, ne silovým. Když necháš mysl ležet na neutrálním místě, kde je jí dobře, kde je spokojená a to jsou chodidla.

Uvědom si, že mysl bytostně nesnáší, když jí dáváš příkaz, povinnost, „musíš udělat toto“, její přirozeností je jednoduchý pohyb z objektu na objekt, miluje lehkost tohoto pohybu, hravost. Proto je důležité ne chtít, ale dovolit si, aby se věci změnily. Dovol si pocit nazvat a dovol si v tom uvolnit. Jen nech emoci „dohořet“ a nerozvíjej jí tím, že si o ní vytváříš další představy (mentální obrazy). Obrácením pozornosti do fyzického prožívání se osvobozuješ od prožívání minulosti. Obrátíš tok mysli opačně, začneš se zabývat fyzickou rovinou tím, že zkoumavou myšlenkou obrátíš mysl do fyzického prožitku, pošleš mysl, aby šla dovnitř a podívala se, co se tam děje fyzicky a aby se naučila popisovat věci jako proces, tím se učí skutečnosti. Dovolit mysli, aby byla svobodná, dovolit si prožít štěstí, dovolit si brát věci lehce, dovolit si zkusit něco nového, jít jiným směrem, pak je s tebou celý prostor, protože se to děje kompletně uvnitř vědomé části mysli, pak je tam podpora, když se vnitřně rozhodneš a dovolíš si to, nechceš nic měnit. Když chceš, pak je to jen brždění opačné energie ze staré zkušenosti. I když jsi v něčem „chycený“, máš tu svobodu si to uvědomit a svobodně se rozhodnout. Ty láskyplně učíš to „malé dítě“, světlonoše, vzděláváš jen ten aspekt mysli, který chceš osvobodit, učíš ho novým návykům, protože ono neví, ty jsi vědomí. Meditace je, že je tu tělo a mysl sleduje proces, který se děje (sezení, dech, mantra,..). Proces je něco, co vzniká, má to své trvání a rozpustí se to.

Všechny 4 pozice, které ve dne děláš by měl být vědomý proces – tělo sedí, tělo chodí, tělo leží, mysl to sleduje jako proces a tak se učí těm správným zvykům a dovednostem, spojenými s tělem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

VIDEO S UČITELEM VŠÍMAVOSTI THICH NHAT HANH

ODPOVĚĎ NA OTÁZKU JAK MILOVAT SEBE:

ZDE

Návod jak nastavit u videa české titulky najdete

zde: