161.
POŽEHNEJ MI, SVATÝ SYNU BOŽÍ

Dnes procvičujeme odlišně, a zaujmeme postoj, jímž se postavíme našemu hněvu tak, aby naše strachy mohly zmizet a nabídly prostor lásce. V jednoduchých slovech, jenž budeme procvičovat v dnešní myšlence, existuje spása. Je v nich odpověď na pokušení, tato odpověď nemůže selhat vítajíc Krista, v němž již byly ovládnuty strach i hněv. Vykoupení (náprava, spása, smíření) zde bylo dokonáno, svět bezpečně minul a již obnovil Nebe. Existuje odpověď Hlasu, jenž mluví jménem Boha. Naprostá abstrakce je přirozený stav mysli. Její část je však nyní nepřirozená. Nedívá se na vše jako na jedno. Namísto toho vidí jen útržky z celku, neboť jen takto může vymyslet oddělený svět, jenž vidíš. Účel všech vidění je ukazovat ti to,co si přeješ vidět. Všechna slyšení přináší tvé mysli jen zvuky, které chce slyšet. Takto byla vytvořena specifika. A právě tato specifika musíme pro praktikování použít. Dáme je Duchu Svatému, aby On je mohl použít pro účel, který je odlišný od toho, jenž jsme jim dali my. On může ale použít jen to, co jsme vytvořili my sami, aby nás učil z jiného úhlu pohledu a tak ve všem uvidíme odlišné použití. Jeden bratr znamená všichni bratři. Každá mysl obsahuje všechny mysli, protože každá mysl je jedno. Taková je pravda. Objasňují však tyto myšlenky význam stvoření? Přináší ti jejich slova dokonalé vyjasnění? Copak se nezdají být jen prázdnými zvuky? Možná hezké, správné postoje, avšak v podstatě nejsou pochopitelné ani srozumitelné. Mysl, která se naučila přemýšlet specificky, nemůže již chápat abstrakci ve smyslu, že je vše-obsahující. Potřebujeme vidět málo, abychom se toho hodně naučili. Zdá se, že cítíme, že naši svobodu omezuje tělo, způsobuje nám utrpení a nakonec nás staví mimo život. A přece jsou těla pouhými symboly pro konkrétní formu strachu. Neboť strach bez symbolů nevyvolává žádnou odezvu, a tak symboly mohou znamenat bezvýznamnost.

Láska nepotřebuje žádné symboly, neboť je pravdou. Ale strach se připojuje na specifika, neboť je nepravdou, klamem. Neútočí mysli, ale těla. Tato myšlenka připomíná náš text, kde je toto často připomínáno. Toto je důvod, proč se těla snadno stávají symboly strachu. Mnohokrát jsi byl vyzván, aby ses podíval za tělo, neboť tvůj zrak ukazuje symbol „nepřítele“ lásky, nevidíc Kristovu vizi. Tělo je terčem útoku, neboť nikoho nenapadne, že by nenáviděl mysl. Avšak co jiného než mysl vede útok na tělo? Co jiného však může být sídlem strachu než to, co myslí na strach? Nenávist je specifická. Musí existovat něco, na co bude útočeno. Nepřítel musí být vnímán v nějaké formě, ve které je možné se ho dotknout, vidět, slyšet a nakonec ho i zabít. Když nenávist spočine na nějaké věci, žádá její jistou smrt, stejně, jako Bůh vyhlašuje, že žádná smrt neexistuje. Strach je nenasytný, pohlcující vše, co jeho oči spatří, vidíc ve všem sám sebe je donucen obrátit se sám proti sobě, aby se zničil. Ten, kdo vidí bratra jako tělo, jej vidí jako symbol strachu. A bude útočit, neboť to co spatřuje, je jeho vlastní strach vně sama sebe, připravený k útoku a skučící, aby se s ním ještě jednou spojil. Neomylný intenzitou hněvu, jenž projektovaný strach musí vyvolat. Křičí v hněvu a lapá po dechu ve zběsilé naději, že může dosáhnout na jeho tvůrce a zničit ho. Toto vidí fyzické oči v tom, koho Nebe opatruje, andělé milují a Bůh ho stvořil dokonalým. Toto je pro něj skutečností. A v Kristově vizi je odrážen jeho půvab v podobě tak svaté a tak krásné, že by ses jen stěží zdržel pokleknutí u jeho nohou. Namísto toho ho však vezmeš za jeho ruku, neboť jsi jako On z pohledu, který jej takto vidí. Útočíš na něj jako na nepřítele, neboť nevnímáš, že v jeho rukou je tvá spása. Přesto ho o ni požádej a on ti jí dá. Požádej ho, aby nebyl symbolem tvého strachu. Žádal bys, aby láska zničila sama sebe? Nebo chceš aby se ti odhalil a ustanovil tě svobodným?

Dnes procvičujeme ve formě, o kterou jsme se pokoušeli již dříve. Tvá připravenost je nyní lepší a dnes budeš blíže Kristově vizi. Je-li tvým úmyslem jí dosáhnout, pak dnes jistě uspěješ. A jakmile jednou uspěješ, nebudeš již dále ochoten přijmout svědectví očí těla. To, co uvidíš ti bude zpívat starodávné melodie, aby ses rozpomněl. Nezapomněl jsi na Nebe. Vzpomínáš?

Vyber si jednoho bratra jako symbol ostatních a požádej ho o spásu. Nejprve se na něj podívej tak jasně, jak můžeš, ve stejné podobě, v jaké jsi zvyklý. Prohlédni si jeho tvář, ruce, nohy, oblečení. Sleduj jeho úsměv a známá gesta, která dělá tak často. Pak pomysli na toto: to, co nyní vidíš, skrývá před tvým zrakem pohled na toho, kdo ti může odpustit všechny tvé hříchy, jeho svaté ruce mohou sejmout drápy, které probodávají tvé ruce a zvednout trnovou korunu, jenž sis nasadil na krvácející hlavu. Požádej ho, aby tě osvobodil, a aby ti ti tento svatý Syn Boží dal své požehnání. Viděl tě očima Krista a viděl v tobě svou dokonalou bezhříšnost. Ten, na Koho jsi zavolal, ti odpoví. Neboť uslyší Hlas jménem Boha v tobě a odpoví tvým vlastním. Pohlédni teď na toho, koho jsi viděl předtím pouze z masa a kostí. A uznej, že k tobě přišel Kristus. Dnešní myšlenka je tvou spásou před strachem a hněvem. Zajisté ji použij okamžitě, kdybys byl v pokušení zaútočit na bratra a vnímat v něm symbol svého strachu. A uvidíš ho náhle se proměnit z nepřítele na spasitele, z ďábla na Krista.

DEJ MI SVÉ POŽEHNÁNÍ, SVATÝ SYNU BOŽÍ,

ABYCH TĚ UVIDĚL OČIMA KRISTA

A VIDĚL V TOBĚ DOKONALOU BEZHŘÍŠNOST.

162.

JSEM TAKOVÝ, JAKÉHO MĚ BŮH STVOŘIL

Tato myšlenka pečlivě uchovávaná v mysli, by spolehlivě zachránila svět. Čas od času ji budeme opakovat, až se dostaneme do další fáze učení. Zatímco postoupíš, bude pak pro tebe znamenat daleko více. Tato slova jsou posvátná, neboť jsou to slova, která dal Bůh jako odpověď světu, který jsi vytvořil ty. Svět v jejich důsledku zmizí a všechny věci, které byly viděny uvnitř jeho mlhavých mraků a výparů iluzí zmizí, jakmile budou tato posvátná slova vyslovena. Protože pochází od Boha. Existuje slovo, prostřednictvím kterého se stal Syn štěstím svého Otce, Jeho Láskou a Jeho dovršením. Zde je stvoření prohlášeno a uctěno takové, jaké je. Neexistuje žádný sen, který by tato slova nemohla rozptýlit, neexistuje žádná myšlenka hříchu ani iluze v tomto snu, jenž nevybledne před jejich sílou. Jsou trumpetou probuzení, jejíž zvuky zní světem. Mrtví se probouzejí jako odpověď na její volání. A ti, kdo jsou naživu a slyší tento zvuk nikdy nepohlédnou na smrt. Skutečně Svatým je ten, kdo si tato slova přivlastnil probouzejíc se s nimi ve své mysli, připomínajíc si je po celý den a vnášejíc je do spánku v noci při ulehnutí. Jeho sny jsou šťastné a jeho odpočinek zabezpečen, jeho bezpečí je zajištěno a jeho tělo uzdraveno neboť spí a probouzí se s pravdou vždy před sebou. On spasí svět, neboť dává světu to, co obdržel, pokaždé, když procvičuje tato slova pravdy.

Dnes procvičujeme jednoduše. Neboť slova, jenž používáme jsou silná a nepotřebují žádné další myšlenky navíc, aby změnily mysl toho, kdo je používá. Tak je mysl zcela změněna, že nyní je pokladnicí, do které Bůh ukládá všechny Své dary a Svou Lásku, aby byly rozšířeny do celého světa, narůstajíc v tom, kdo dává, byly uchovány jako kompletní, neboť jejich sdílení je neomezené. A tak se učíš myslet společně s Bohem. Kristova vize obnovila tvůj zrak tím, že zachránila tvou mysl. Dnes ti vzdáváme čest. Máš právo na dokonalou svatost, kterou jsi nyní přijal. A tímto přijetím je spása přivedena ke každému, Neboť kdo by uchovával hřích, když taková svatost požehnala světu? Kdo by zoufal, když mu patří dokonalá radost, dostupná všem jako lék na zármutek a utrpení, všechny pocity ztráty a úplný únik z hříchu a viny? A kdo by ti nyní nebyl bratrem, tobě, jenž jsi jeho vykupitelem a spasitelem? Kdo by tě ve svém srdci nepřivítal s láskyplným pozváním, dychtivý spojit se ve svatostí s tím, kdo je stejně svatý jako on?

JSEM TAKOVÝ, JAKÉHO MĚ BŮH STVOŘIL

Tato slova rozptylují noc a temnota již více neexistuje. Světlo dnes přichází požehnat světu. Neboť uznání světa je v tom, že jsi uznal Božího Syna.

163.

SMRT TU NENÍ. SYN BOŽÍ JE SVOBODNÝ

Smrt je myšlenka, která na sebe bere mnoho, často nepoznatelných forem. Může se objevovat jako smutek, strach, úzkost nebo pochybnost, jako hněv, ztráta víry nebo nedostatek důvěry, starost o tělo, závist nebo jakákoliv forma, v níž je ti znemožňěno, aby tě lákalo přání být takovým, jakým jsi. Všechny takovéto myšlenky jsou ale odrazem uctívání smrti jako spasitele a dárce vysvobození. Ztělesnění strachu, hostitele hříchu, boha viny a pána všech iluzí způsobuje, že myšlenka na smrt se zdá mocná. Proto se zdá, že drží ve svých mrtvých rukou vše živé, ve svém zničujícím sevření drží všechny plány a naděje a všechny cíle vnímá jen svýma nevidomýma očima. Slabí, bezmocní a nemocní se klaní před svou obrazem, myslíc si, že jen ten skutečný, nevyhnutelný, hodný jejich důvěry. Neboť toto vše zajisté nastane. Vše, kromě smrti se zdá být nejisté, těžce získatelné a příliš rychle ztracené, nejisté ve svém výsledku, schopné zklamat naděje, které to kdysi vzbudilo, a zanechat příchuť prachu a popela při probuzení z touhy a snů. Ale smrt je spolehlivá. Neboť přijde jistými kroky, když nastane čas pro její příchod. Nikdy nezklame v tom, že si se samozřejmostí vezme jako rukojmí celý život. Klaněl by ses modlám, jako je tato? Zde, uvnitř idolu vytvořeného z prachu, leží síla a moc Boha Samotného. Tady je opak Boha prohlášen za pána všeho stvoření, který je silnější než Boží Vůle k životu, k nekonečné lásce. Nebeské dokonalosti a neměnné dokonalosti. Zde je Vůle Otce a Syna nakonec přemožena a uložena k odpočinku pod náhrobním kamenem, který smrt položila na tělo svatého Syna Boha. Znesvěcen porážkou se stal takovým, jakým ho smrt chtěla mít. Jeho náhrobní nápis, který napsala smrt sama, je beze jména, neboť se změnil v prach. To prohlašuje pouze toto: „Zde leží svědectví toho, že Bůh je mrtev“. A toto píše znovu a stále znovu, dokud všichni její uctívači souhlasí a poklekají před ní s čelem k zemi, ustrašeně šeptajíc, že tomu tak je. Není možné uctívat smrt v jakékoliv formě a přesto si vybrat některé formy, které bys již nechtěl uchovávat a chtěl ses jich vyvarovat, zatímco v ostatní bys chtěl stále věřit. Neboť smrt je absolutní, Buď vše zemřelo, anebo jinak to žije a nemůže to zemřít. Žádný kompromis není možný. Zde opět vidíme jasný postoj, který musíme přijmout, máme-li zdravý rozum, že úplný protiklad jedné myšlenky nemůže být pravdou, ledaže jeho opak by byl dokázán jako nepravdivý.

Myšlenka Boží smrti je tak pošetilá tak, že dokonce i šílenec má potíže v ní uvěřit. Neboť z ní vyplývá, že Bůh byl kdysi naživu a nějakým způsobem zahynul, byl zabit patrně těmi, kdo nechtěli, aby zůstal naživu. Jejich silnější vůle jim umožnila nad Ním zvítězit, a tak věčný život poskytl příležitost smrti. A s Otcem zemřel také Jeho Syn. Uctívači smrti se mohou bát. A přesto, mohou být takovéto myšlenky děsivé?

Kdyby uviděli, čemu věří, byli by okamžitě osvobozeni. A ty jim to dnes ukážeš. Smrt neexistuje a my se jí vzdáváme v jakékoliv formě pro spásu jejich i naší vlastní. Bůh nestvořil smrt. Jakákoliv podoba, kterou si bere, musí být tedy iluzí. Dnes vykonáváme tento postoj. A tak je nám dáno podívat se za smrt a vidět život Za.

OTČE NÁŠ, POŽEHNEJ DNES NAŠE OČI.

JSME TVÍ POSLOVÉ A RÁDI BYCHOM SE DÍVALI

NA NÁDHERNÝ ODLESK TVÉ LÁSKY, KTERÁ ZÁŘÍ VE VŠEM.

ŽIJEME A POHYBUJEME SE NAVĚKY V TOBĚ SAMÉM.

NEJSME ODDĚLENI OD TVÉHO VĚČNÉHO ŽIVOTA.

NENÍ SMRT, NEBOŤ SMRT NENÍ TVÁ VŮLE,

A SETRVÁVÁME NAVĚKY TAM, KAM JSI NÁS UMÍSTIL,

V ŽIVOTĚ, KTERÝ SDÍLÍME S TEBOU A VŠÍM ŽIVÝM,

ABYCHOM BYLI JAKO TY A TVOU SOUČÁSTÍ NAVŽDY.

PŘIJÍMÁME TVÉ MYŠLENKY JAKO SVÉ A NAŠE VŮLE

JE S TVOU VĚČNĚ JEDNO.

AMEN

164.

NYNÍ JSME JEDNO S NÍM,

KDO JE NAŠÍM ZDROJEM

Kdy jindy, než nyní, může být rozpoznána pravda? Přítomnost je jediný čas, který zde je. A tak dnes, v tomto okamžiku, se podíváme na to, co je tam navždy, ne v našich očích, ale v očích Kristových. Hledí na minulost a vidí tam ztělesněnou věčnost. Slyší zvuky, které plodí rušný svět, avšak slyší je slabě. Neboť za všemi slyší mnohem čistější, smysluplnější a bližší píseň Nebes a Hlas ve jménu Boha. Svět se před Jeho zrakem snadno ztrácí. Jeho zvuky slábnou. Melodie daleko Za světem zesiluje a stále více a více je zřetelné prastaré volání, na které On dává odvěkou odpověď. Obojí poznáš, neboť jsou jen tvou vlastní odpovědí na volání, jímž tě volá tvůj Otec.

Kristus odpovídá za tebe, ozývajíc se tvým Já, používajíc tvůj hlas, aby dal Jemu radostné svolení, přijímajíc pro tebe tvé vysvobození. Jak svaté je dnes tvé praktikování, když ti Kristus dává svůj zrak a slyší za tebe a odpovídá tvým jménem na volání, jenž slyší! Jak tichý je čas, který věnuješ, abys ho strávil s Ním Za tímto světem. Jak snadno jsou všechny tvé domnělé hříchy zapomenuty, a všechny tvé smutky nezapamatovatelné. Dnes je zármutek odložen, neboť pohledy a zvuky, jenž přichází z menší blízkosti než je svět, jsou očištěny pro tebe, kdo dnes přijímáš dary, které On dává.

Je zde ticho, které nemůže svět zasáhnout. Je zde prastarý mír, jenž neseš ve svém srdci a který jsi neztratil. Existuje v tobě pocit svatosti, jehož se myšlenka na hřích nikdy nedotkla.

Dnes si budeš na toto vše po celý den rozpomínat. Dnes ti poctivé praktikování přinese odměny tak velké a tak zcela odlišné od všech věcí, které jsi hledal dříve, že poznáš, že je zde tvůj poklad a tvá opora. Dnes je den, kdy se domýšlivé představy rozhrnou jako opona, aby odhalily to, co leží za nimi. Nyní je to, co je opravdové učiněno viditelným, zatímco všechny stíny, které vypadaly skrytě pouze spadly dolů. Nyní je rovnováha napravena a souzení ponecháno Tomu, kdo soudí pravdivě. A v Jeho soudu bude svět před tvýma očima odhalen v dokonalé nevinnosti. Nyní jej uvidíš očima Krista. Nyní je jeho přeměna pro tebe zřejmá. Bratře, tento den je pro svět svatým. Tvá vize, jenž ti byla dána z dalekého světa Za všemi věcmi ve světě, se na ně dívá zpět v novém světle. A to, co vidíš, se stává uzdravením s spásou světa. Cenné i bezcenné jsou obojí vnímány a rozpoznány takovými, jaké jsou. A to, co je hodno tvé lásky tvou lásku dostává, zatímco nezůstalo nic, čeho je třeba se bát.

Nebudeme dnes soudit. Přijmeme pouze to, co je nám dáno soudem, učiněným mimo tento svět. Naše dnešní praktikování se stane naším darem díkůvzdání za naše vyproštění ze slepoty a bídy. Vše co vidíme, bude jen navyšovat naši radost, protože svatost všeho odráží naši vlastní. Stojíme v odpuštění v očích Krista, zatímco naším odpuštěním odpouštíme celému světu. Žehnáme světu, jakmile ho uvidíme ve světle, v němž náš Spasitel vidí nás, a nabízíme mu svobodu, která nám byla dána skrze jeho oči odpuštění, a ne naše vlastní.

Roztáhni oponu během svého cvičení pouze tím, že necháš odejít všechny věci, o kterých si myslíš, že chceš. Odlož své malicherné poklady a nech čistý a otevřený prostor ve své mysli, kam může přijít Kristus a nabídnout ti poklad spásy. On potřebuje tvou nejsvatější mysl pro spásu světa. Není tento účel hoden toho, být tvým? Není snad Kristova vize hodna úsilí překonat všechny neuspokojivé cíle světa? Nenech dnešní den uplynout bez darů, jenž pro tebe uchovává, tím, že popřeš svůj souhlas a své přijetí. Můžeš změnit svět, pokud je potvrdíš. Možná nevidíš hodnotu, kterou tvé přijetí dává světu. Ale jistě ji chceš. V tento jediný den můžeš vyměnit všechno utrpení za radost. Praktikuj usilovně, svědomitě a dar je tvůj. Mohl by tě Bůh oklamat? Může Jeho slib selhat? Můžeš odmítnout tak málo, když Jeho Ruka nabízí úplnou spásu Jeho Synovi?

165.

KÉŽ MÁ MYSL NEPOPÍRÁ MYŠLENKU BOŽÍ

Co jiného způsobuje zdání, že tento svět je skutečný, než tvé vlastní popření pravdy, jenž leží Za ním? Co jiného, než tvé myšlenky na bídu, utrpení a smrt, zahalují dokonalé štěstí a věčný život, jenž si přeje pro tebe tvůj Otec? A co jiného může skrývat to, co nemůže být utajeno, vyjma iluzí? Co před tebou může být střeženo, co jsi již měl, kromě tvé volby to nevidět a popřít, že to existuje ? Stvořila tě Myšlenka Boha. Neopustila tě, a nenechala tě ani na okamžik odloučeného od sebe. Patří k tobě. Díky ní žiješ. Je to tvůj Zdroj života, udržuje tě se sebou jedním, a vše je jedním s tebou, neboť tě neopustila. Myšlenka Boží tě chrání, pečuje o tebe, změkčuje tvé místo odpočinku a uhlazuje tvou cestu, osvěcuje tvou mysl štěstím a láskou. Věčnost a věčný život září v tvé mysli, neboť Myšlenka Boží tě neopustila a stále s tebou zůstává. Kdo by popíral své bezpečí, svůj mír, svou radost a své uzdravení, svůj mír mysli a svůj tichý odpočinek, své klidné probuzení, kdyby jen poznal, kde přebývají? Nebyl by okamžitě připraven odejít tam, kde se nalézají opouštějíc vše ostatní, tak bezcenné ve srovnání s nimi? A nalézajíc je, neujistil by se, že s ním zůstaly a on že zůstal s nimi? Nepopírej Nebe. Je dnes tvé, ale na požádání. Ani nechápeš, jak velký, skvělý je to dar, ani jak moc změněná bude tvá mysl, až k tobě tento dar přijde. Požádej o jeho přijetí a bude ti dán. To tě přesvědčí. Dokud ho nepřivítáš jako svůj, nejistota potrvá. Avšak Bůh je nestranný. Jistota není nezbytná k tomu, co může poskytnou tvůj pouhý souhlas. Požádej s touhou (přáním). Nemusíš si být jist, abys požadoval jedinou věc, kterou chceš. Ale když ji přijmeš, budeš si jist, že máš poklad, který jsi vždycky hledal. Za co bys ho potom měnil? Co by tě přimělo k tomu, nechat ho zmizet pryč z tvé extatické vize? Neboť tento pohled dokazuje, že jsi vyměnil svou slepotu za vidoucí oči Krista, tvá mysl dospěla k odložení popírání a přijala Myšlenku Boží jako své dědictví. Nyní jsou všechny pochybnosti minulostí, konec cesty je jistý a spása je ti dána. Nyní je Kristova síla ve tvé mysli aby léčila, tak, jak jsi byl vyléčen ty. Nyní jsi mezi spasiteli světa. Tvůj osud leží pouze v tomto. Souhlasil by Bůh ponechat svého Syna navždy umírat hlady odmítáním potravy, když potřebuje žít? Hojnost přebývá v něm a tak ho nouze nemůže odříznout od Boží vyživující Lásky a jeho domova.

Praktikuj dnes s nadějí, neboť naděje je vskutku oprávněná. Tvé pochyby jsou nesmyslné, neboť Bůh si je jistý. A myšlenka na Něj nikdy nechybí. Jistota musí přebývat v tobě, kdo jsi Jeho hostitelem. Tento kurz odstraní všechny pochybnosti, jenž jsi vložil mezi Něj a svou jistotu o Něm. To, co nám dá jistotu je spolehnutí se na Boha, ne na sebe. A praktikujeme Jeho Jménem tak, jak nás Jeho Slovo vede. Jeho jistota leží za všemi pochybnostmi. Jeho Láska zůstává Za každou naší obavou. Myšlenka na Něj je stále Za všemi sny a v našich myslích, v souladu s Jeho Vůlí.

166.

JSOU MI SVĚŘENY BOŽÍ DARY

Všechno je ti dáno. Boží důvěra v tebe je neomezená. On zná svého Syna. Dává bez výjimky a nenechává si nic, co by mohlo přispět k tvému štěstí. A přesto, jestliže tvá vůle není jedno s Jeho, nejsou Jeho dary přijaty. Co by tě ale mohlo přimět myslet si, že je zde jiná vůle než Jeho? Zde je paradox, který je základem vzniku světa. Tento svět není Vůlí Boha a tak není skutečný. Přesto ti, kteří si stále myslí, že skutečný je, musí věřit, že existuje jiná vůle a ta vede k opačným účinkům, než které si On přeje. Vskutku nemožné, avšak každá mysl, která se dívá na svět a oceňuje ho jako jistý, spolehlivý, důvěryhodný a pravdivý, skutečně věří ve dva stvořitele, anebo v jednoho - sebe samého. Ale nikdy v jediného Boha. Boží dary nejsou přijatelné pro nikoho, kdo si uchovává takováto podivná přesvědčení. Musí věřit, že přijmout Boží dary, jakkoliv evidentní se možná staly, jakkoliv urgentně je možná nazval považujíc je za své vlastní, znamená být tlačen ke zradě proti sobě. Musí popřít jejich přítomnost, jenž odporuje pravdě, a trpět hájením světa, který vytvořil. Existuje jediný domov, který si myslí, že zná. V něm je jediné bezpečí, které věří, že může najít. Bez světa, který vytvořil je jen vyděděncem, bezdomovcem a bázlivcem. Neuvědomuje si, že je to zde, kde je skutečně vystrašený, a také bezdomovcem a vyvrhelem bloudícím tak daleko od domova, a tak dlouho, že si neuvědomuje, že zapomněl, odkud přišel, kam jde a dokonce, kdo skutečně je. Přesto v jeho nesmyslném putování jdou Boží dary s ním, všechny jsouc pro něj neznámé. Nemůže je ztratit. To, co mu bylo dáno ale nevidí. Putuje dál, vědom si marnosti, kterou vidí všude kolem sebe, uvědomujíc si, jak jeho málo jen ubývá, jak jde vpřed nikam. Stále putuje v bídě a chudobě sám, ačkoliv Bůh je s ním, a jeho poklad je tak ohromný, že vše, co svět obsahuje je bezcenné před jeho velikostí. Vypadá jako ubohá postava, unavená, vyčerpaná, v otrhaných šatech a s krvácejícíma nohama z tvrdé cesty, po které kráčí. Každý se v něm pozná, neboť každý, kdo sem došel, usiloval o cestu, kterou on následuje a cítil porážku a beznaděj stejně, jako cítí on. Přesto je opravdu tragické, když vidíš, že následuje cestu, jenž si vybral a potřebuje jen pochopit, Kdo jde s ním a odkrýt své poklady, aby byl osvobozen. Toto je tvé vyvolené já, to, které sis vytvořil jako náhradu za skutečnost. Je to já, které tvrdě, zuřivě bráníš proti všem důvodům, všem důkazům a všem svědectvím, které se ti pokoušejí ukázat, že toto nejsi ty. Nedbáš na ně. Jdeš po cestě, kterou sis určil, se sklopenýma očima, abys nezachytil ani letmý pohled na pravdu a nebyl zbaven sebeklamu a osvobozen.

Krčíš se strachy, že bys mohl na svém rameni cítit dotek Krista, a vnímat jeho vlídnou ruku, jenž tě vede k tomu, abys pohlédl na své dary. Jak bys pak ve vyhnanství velebil svou chudobu? Dovedl by tě k tomu, že se budeš smát svému vnímání sebe sama. Kde bude pak sebelítost? A co se stane z celé tragédie, kterou jsi chtěl vytvořit pro toho, pro koho Bůh zamýšlel pouze radost? Nyní k tobě přišel tvůj dávný strach, a spravedlnost ho nakonec dohnala. Kristova ruka se dotkla tvého ramene, a ty cítíš, že nejsi sám. Dokonce si pomyslíš, že to ubohé já, o kterém ses domníval, že jím jsi, není možná tvou pravou identitou. Možná je Slovo Boží pravdivější, než tvé. Možná jsou Jeho dary pro tebe skutečné. Možná jsi ho nepřelstil zcela svým plánem držet Jeho Syna v hlubokém zapomnění a jít po cestě, kterou sis zvolil sám, bez svého Já. Boží Vůle neodporuje. Ta pouze je. Není to Bůh, koho jsi uvěznil ve svém plánu na ztrátu svého Já. Neví nic o plánu, jenž je tak cizí Jeho Vůli. Byla zde žádost, které nerozuměl, na kterou dal Odpověď. To je vše. A ty, komu byla odpověď dána, již nepotřebuješ nic jiného než toto. Nyní žijeme, neboť nemůžeme zemřít. Přání na smrt je zodpovězeno, a pohled, který se na ni díval byl nyní nahrazen vizí, jenž chápe, že nejsi to, co jsi předstíral být. Chodí s tebou Někdo, kdo vlídně odpovídá na všechny tvé strachy s touto milosrdnou odpovědí: „Není to tak“. Pokaždé, když tě utlačuje myšlenka na chudobu ti On ukazuje všechny dary, které máš a když se vnímáš jako osamocen a ustrašen, mluví o Jeho Společenství. Stále ti připomíná ještě jednu věc, na kterou jsi zapomněl. A to, že svým dotekem tě učinil stejným, jako je On sám. Dary, které máš nejsou jen pro tebe. To, co ti přišel nabídnout se nyní musíš naučit dávat. To je úkol, jenž Jeho dávání skrývá, neboť On tě zachránil před odloučeností, kterou jsi vyhledal, aby ses v ní schoval před Bohem. Připomněl ti všechny dary, které ti Bůh dal. Hovoří také o tom, co se stane tvou vůlí, když přijmeš tyto dary a uznáš, že jsou tvé vlastní. Dary jsou tvoje, svěřené do tvé péče, abys je dal všem, kdo si vybrali osamělou cestu, ze které jsi unikl. Oni nechápou, že jen následují své touhy. Jsi to ty, kdo je nyní učíš, neboť tě Kristus naučil, že je tu jiná cesta, po které mohou kráčet. Uč je tím, že jim ukážeš štěstí, které přichází k těm, kdo pocítili dotek Krista a rozpoznali Boží Dary. Kéž tě zármutek nepokouší, abys byl nevěrný své společnosti. Kéž tvé povzdechy nezradí naděje těch, kdo od tebe očekávají své vyproštění. Tvé slzy jsou jejich. Jsi-li nemocný, odpíráš jen jejich vyléčení. Tím, čeho se bojíš je jen učíš, že jejich strachy jsou oprávněné. Tvé ruce se stávají dárcemi doteku Krista. Změna tvé mysli se stává důkazem toho, že kdo přijal dary Boží, nemůže nikdy ničím trpět. Jsi pověřen vyproštěním světa z bolesti. Nezraď ho. Jsi živým důkazem toho, co může dotek Krista nabídnout každému. Bůh tě pověřil všemi svými dary. Ve svém štěstí buď svědectvím toho, jak se změní mysl, která se rozhodne přijmout Jeho dary a pocítit dotek Krista. Taková je nyní tvá mise. Neboť Bůh svěřil dávání svých darů všem, kteří je přijali. On s tebou sdílí svou radost. A nyní ji jdeš sdílet se světem.

167.

JE JEN JEDEN ŽIVOT A TEN SDÍLÍM S BOHEM

Neexistují různé druhy života, protože život je jako pravda. Nemá žádné odstupňování. Je to jediná podmínka, ve které se sdílí vše, co Bůh stvořil. Stejně jako všechny Myšlenky Boží, nemá život žádný protiklad. Smrt neexistuje, protože vše, co Bůh stvořil, sdílí Jeho Život. Smrt neexistuje, protože neexistuje protiklad Boha. Smrt neexistuje, neboť Otec a Syn jsou jedno.

V tomto světě se zdá, že existuje stav, který je opakem života. Říkáš mu smrt. A přesto jsme se učili, že myšlenka na smrt na sebe bere mnoho podob. Je to jediná myšlenka, jenž je základem všech pocitů, které nejsou vrcholně šťastné. Myšlenka smrti je poplach, kterému odpovídáš nějakým způsobem, který není dokonalou radostí. Všechen smutek, ztráta, úzkost a utrpení a bolest, dokonce i unavené povzdechnutí, nepatrné znepokojení nebo náznak zamračení jsou uznáním smrti. A tak toto popírá, že žiješ.

Myslíš si, že smrt patří k tělu. Je to však jen představa, nepodstatná pro to, co se zdá být fyzickým. Myšlenka pochází z mysli, a může být tedy použita tak, jak velí mysl. Je to její původ vzniku, kde může být tedy změněna. Myšlenky neopouští svůj zdroj. Tento kurz klade důraz na to, že tato myšlenka má stěžejní význam v našich pokusech změnit své smýšlení o sobě. Je důvodem toho, proč se můžeš vyléčit. Je to příčina uzdravení. Je to, proč nemůžeš zemřít. Její pravda tě pevně ustanovila jedním s Bohem. Smrt je myšlenka na to, že jsi oddělen od svého Stvořitele. To, co mění podmínky je přesvědčení, emoce se střídají podle podmínek, které nemůžeš kontrolovat, nikdy jsi je nevytvořil a nemůžeš je změnit. Je to pevné přesvědčení, že myšlenky mohou opustit svůj zdroj a vzít na sebe vlastnosti, které zdroj sám neobsahuje, aby se staly odlišné od svého zdroje, izolované od něj ve způsobu, stejně tak i vzdálenosti, času a formě. Smrt nemůže vzejít ze života. Myšlenky zůstávají spojené se svým zdrojem. Mohou zvětšovat vše, co jejich zdroj obsahuje. V tomto mohou daleko přesahovat samy sebe. Nemohou však dát vzniknout tomu, co jim nikdy nebylo dáno. Tak, jak byly vytvořeny, takové jejich konání bude. Tak, jak byly zrozeny, tak i oni budou rodit. A odkud vzešly, tam se vrátí. Mysl si může myslet, že spí, ale to je vše. Nemůže změnit to, co je jejím probuzeným stavem. Nemůže vytvořit tělo ani v něm setrvávat. Co je mysli cizí, to neexistuje, neboť to nemá zdroj. Mysl totiž tvoří všechny věci, které jsou a nemůže jim dát vlastnosti, které ona postrádá, ani změnit svůj vlastní věčný bdělý stav. Nemůže vytvářet fyzické. To, co se zdá umírat, je pouze znamení toho, že je mysl spící. Protikladem života může být pouze jiná forma života. A jako taková může být usmířena (v souladu) s tím, co ji stvořilo, protože to není opakem pravdy. Její forma se může změnit, neboť ta není opakem pravdy. Jako taková může být v souladu s tím, co jí stvořilo, protože to ve skutečnosti protikladem není. Její forma se může měnit, může se jevit tím, čím není. Přesto mysl zůstává myslí, ať už probuzenou nebo spící. Cokoliv bylo vytvořeno, není to její opak, ani to, co se zdá být vytvořeno, když si myslí že spí. Bůh stvořil jen mysl probuzenou. On nespí, a Jeho stvoření nemůže sdílet to, co mu nedal, a ani nevytvořil podmínky, jenž by se svým stvořením nesdílel. Myšlenka smrti není protikladem myšlenky života. Myšlenky Boží zůstávají navěky neměnné, navždy bez protikladů jakéhokoliv druhu, s kapacitou prokázat neměnnost navěky a přece jsouc sami v sobě, neboť existují všude. To, co se zdá být opakem života, je pouhým spánkem. Když se mysl rozhodne být tím, čím není a osvojí si cizí pravomoc, kterou nemá, cizí postavení, kterého nemůže dosáhnout, nebo chybné podmínky, které nejsou v rámci jejího Zdroje, pouze se zdá, že na chvíli usnula. Sní o čase, období, ve kterém nikdy nedošlo k tomu, co se zdá, že se stalo, v němž způsobené změny jsou bezvýznamné a všechny události prázdné. Když se mysl probudí, jen pokračuje v tom, co vždy bylo. Buďme dnes dětmi pravdy a nepopírejme své svaté dědictví. Náš život není takový, jak si ho představujeme. Kdo může změnit život tím, že zavře své oči nebo se dělá tím, čím není, protože spí ve snech a vidí opak toho, čím je? Nebudeme dnes žádat o smrt v jakékoliv formě. Ani si nedovolíme představovat protiklady života, ani se jich držet byť jen na okamžik tam, kde byla Myšlenka věčného života ustanovena Samotným Bohem. Dnes se snažíme uchovat Jeho Svatý domov tak, jak ho ustanovil, a jaký On chce, aby byl navěky věků. On je Pánem toho, na co dnes myslíme (života). A v Jeho Myšlenkách, které nemají protiklad chápeme, že je tu jediný život a ten sdílíme s Ním, se vším stvořením a také jejich myšlenkami, kohož stvořil v jednotě života a kdo se nemohou oddělit smrtí a opustit Zdroj života, ze kterého pochází. Sdílíme jeden život, neboť máme jeden Zdroj, Zdroj, z něhož k nám přichází dokonalost, zůstávajíc navždy ve svatých myslích, které On stvořil dokonalé. Jak jsme byli, jsme také nyní a budeme navždy. Spící mysl se musí probudit, když spatří svou vlastní dokonalost, jenž odráží Pána života, pak dokonale vybledne, ztratí se v tom, co se v ní odráží. A nyní již není jen pouhým odrazem. Stává se tím, co se v ní odráží a světlem, které činí odraz možným. Nyní není zapotřebí žádná vize. Neboť probuzená mysl je ta, která zná svůj Zdroj, své Já a svou Svatost.

168.

TVÁ MILOST JE MI DÁNA

NYNÍ JI POVAŽUJI ZA SVOU

NYNÍ SE JSEM SE O NÍ PŘIHLÁSIL

Bůh k nám mluví. Neměli bychom my mluvit s ním? On není nepřístupný. Nepokouší se před námi skrývat. My se pokoušíme ukrýt před ním a trpíme klamem. On zůstává naprosto přístupný. Miluje svého Syna. Neexistuje jiná jistota než tato, ta přesto postačí. On Svého Syna bude milovat navždy. I když jeho mysl zůstává spící, stále ho miluje. A když se jeho mysl probudí, On ho miluje láskou, která se nikdy se nezmění. Kdybys ale poznal význam Jeho lásky, pak by naděje a zoufalství nebyly možné. Neboť naděje by byla navždy uspokojena, jakýkoliv druh zoufalství nemyslitelný. Jeho odpovědí na všechno zoufalství je Jeho Milost, neboť v ní spočívá připomenutí Jeho Lásky. Cožpak by rád neposkytl prostředky, kterými je Jeho Vůle uznána? Jeho milost je tvou prostřednictvím tvého uznání. A tak vzpomínka na Něj probouzející se v tvé mysli Ho žádá o prostředky, které by ukončily spánek. Dnes žádáme od Boha dar, jenž On nejpečlivěji uschoval uvnitř našich srdcí, vyčkávajíc až bude uznán. Toto je dar, kterým se k nám Bůh sklání a pozvedá nás, ujímajíc se posledního kroku naší spásy Sám. Všechny kroky, vyjma tohoto se učíme, vedeni instrukcemi Jeho Hlasu. Nakonec ale přichází On Sám a nese nás ve Svém náručí a ometá všechny pavučiny našeho spánku. Jeho dar milosti je více než jen odpověď. Obnovuje všechny vzpomínky, které spící mysl zapomněla a úplnou jistotu, kterou Láska znamená.

Bůh miluje Svého Syna. Požádej ho nyní, aby ti dal prostředky, prostřednictvím kterých tento svět zmizí a první přijde vize a pak vědění které ale přichází o chvíli později. Neboť v milosti vidíš světlo, které pokrývá celý svět láskou a pozoruješ, jak strach mizí z každé tváře zatímco srdce povstávají a nárokují si světlo jako své. Copak nyní zbývá, že Nebe bude ještě o delší chvíli opožděno? Co ještě není dosud dokonáno (odčiněno), když na všem spočívá tvé odpuštění? Dnešek je novým a svatým dnem, neboť jsme obdrželi to, co nám mělo být dáno. Naše víra spočívá v Dávajícím, nikoliv v našem vlastním přijetí. Uznáváme své omyly, a Ten, jemuž jsou chyby neznámé, je přesto Ten, kdo odpovídá na naše omyly tím, že nám dává prostředky k tomu, abychom se jich vzdali a pozvedli se k Němu ve vděčnosti a lásce. A On sestupuje, aby se s námi setkal, když přicházíme k Němu. Neboť to, co pro nás připravil On dává a my přijímáme (dostáváme). Taková je Jeho Vůle, protože On miluje Svého Syna. K Němu se dnes modlíme, vracíme ale jen slovo, které předal On nám prostřednictvím Jeho vlastního Hlasu, Jeho Slova a Jeho Lásky:

JE MI DÁNA TVÁ MILOST. NYNÍ SI JÍ ŽÁDÁM

OTČE, PŘICHÁZÍM K TOBĚ.

A TY PŘICHÁZÍŠ KE MĚ, KDO ŽÁDÁ

JSEM SYN, KTERÉHO MILUJEŠ

169.

DÍKY MILOSTI ŽIJI

MILOSTÍ JSEM VYPROŠTĚN

Milost je aspektem Boží Lásky, který je nejvíce podobný stavu běžnému při sjednocení se s pravdou. Je to nejvznešenější aspirace na světě, protože vede úplně mimo svět. Je mimo učení, přesto je stále cílem učení, neboť milost nemůže přijít, dokud se mysl na opravdové přijetí nepřipraví. Milost se stane neodvratně okamžitou u těch, kteří připravili stůl, kde může být něžně položena a ochotně přijata, oltář očištěný a posvěcený pro dar. Milost je přijetí Boží Lásky ve světě zdánlivé nenávisti a strachu. Prostřednictvím milosti samotné zmizí nenávist a strach, neboť milost představuje stav tak protikladný všemu, co svět obsahuje, že ti, jejichž mysl je osvícena darem milosti nemohou uvěřit, že svět strachu je skutečný. Milost nelze naučit. Poslední krok musí přesahovat veškeré učení. Milost není cilem, o jehož dosažení by tento kurz usiloval. Přesto se připravujeme na milost, v níž může otevřená mysl slyšet Volání k probuzení. Není pevně uzavřená před Božím Hlasem. Uvědomila si, že existují věci, které nezná a tudíž je připravena přijmout stav zcela odlišný od zkušenosti, která je jí běžně důvěrně známá. Možná se zdá, že jsme v rozporu s naším prohlášením, že odhalení Otce a Syna jako jedno již bylo ustanoveno. Ale také jsme řekli, že mysl určí, kdy tato doba nastane a určila ho. A přece tě naléhavě pobízíme, abys přinášel svědectví o Božím Slově k urychlení zkušenosti pravdy a uspíšil její příchod do každé mysli, která si uvědomila účinky pravdy v tobě. Jednota je prostě myšlenka, že Bůh je. A v Jeho bytí je zahrnuto vše. Žádná mysl neobsahuje nic jiného, než Jeho. Říkáme, „Bůh je“ a pak přestáváme mluvit, neboť v tomto poznání jsou slova bezvýznamná. Nejsou tu žádná ústa, která by je vyslovovala a žádná část mysli není natolik odlišná, aby cítila, že si je vědomá něčeho, čím by sama nebyla. Sjednotila se se svým Zdrojem. A stejně jako její Zdroj sám pouze je. Nemůžeme o tom vůbec mluvit, ani psát, dokonce ani přemýšlet. On vstoupí do každé mysli, když dokonale rozpoznala, že její vůle je Boží Vůlí, jenž byla zcela dána a zcela přijata. To vrací mysl do nekonečné přítomnosti, kde minulost a budoucnost nelze vymyslet. Leží Za spásou, míjejíc všechny myšlenky na čas, odpuštění i svatou tvář Krista. Syn Boží pouze zmizel ve svém Otci stejně, jako jeho Otec v něm. Svět nikdy vůbec nebyl. Věčnost zůstává neměnným stavem. Toto je mimo zkušenost, kterou se pokoušíme urychlit. Přesto odpuštění vyučováno a naučeno přináší zkušenost, která nese svědectví o tom, že je nyní nablízku čas, který mysl sama určila ke vzdání se všeho. Nespěchejme s tím, poněvadž to, co budeš nabízet nebylo ukryto před Ním, Kdož učí o významu odpuštění. Celé učení bylo již v Jeho Mysli dosaženo a dovršeno. On poznal vše, co uchovává čas a vložil do všech myslí to, že každá z nich smí určit čas od bodu, ze kterého byl čas ukončen, kdy bude vysvobozena k odhalení věčnosti. Opakovali jsme několikrát předtím, že podnikáš cestu, která je již vykonána. Neboť jednota zde musí být. Ať už mysl zvolila jakýkoliv čas pro zjevení, je to zcela nedůležité pro to, co musí být neměnným stavem navěky, zatímco tento stav zůstává nyní takový, jaký je navždy. My jenom přijímáme tu část, dávno přidělenou, plně rozpoznanou jako dokonale realizovanou Tím, kdo napsal scénář spásy jménem Syna Jeho Stvořitele a ve jménu Syna Jeho Stvořitele. Není zapotřebí dále objasňovat, čemu nikdy na světě nemůže porozumět. Až odhalení tvé jednoty přijde, bude to poznáno a plně pochopeno. Nyní tu máme práci pro ty, kteří časem mohou mluvit o věcech Za (světem) a naslouchat slovům, která vysvětlují že to, co přichází je již minulostí. Avšak jaký význam mohou slova sdělit těm, kdož stále počítají čas a vstávají, pracují a chodí spát podle něj? Postačí tedy to, že tvá práce je sehrát svou úlohu. Konec ti musí zůstat zahalen, dokut tvá část nebude hotová. Nezáleží na něm. Neboť tvá část je stále to, na čem závisí všechny zbývající. Když přijmeš roli, která ti byla přidělena, spása přijde o kousek blíž ke každému nejistému srdci, které nebije ještě v souladu s Bohem.

Odpuštění je ústředním tématem, které běží skrz naskrz spásou, udržujíc všechny její část ve smysluplných vztazích (souvislostech), kurz který probíhá usměrňuje a zajišťuje výsledek. A nyní žádáme o milost, konečný dar, který může spása poskytnout. Zkušenost, kterou milost poskytuje v čase končí, neboť milost předznamenává Nebe, stále ale nahrazuje myšlenku času jen na malou chvíli. Tento interval postačí. Je to zde, kde leží zázraky, navrátily se s tebou ze svatých chvil, které jsi održel, skrze milost z tvého zážitku, ke všem, kdož vidí světlo přetrvávající ve tvé tváři. Čí je tvář Krista než toho, kdo vešel na chvíli do věčnosti a přinesl zpět jasný odraz jednoty, jenž na okamžik pocítil aby požehnal světu? Jak toho nakonec můžeš docílit navždy, když tvá část zůstává venku, nevědomá, neprobuzená a potřebující tě jako svědectví pravdy? Buď vděčný, že ses vrátil, buď rád, že můžeš jít na chvíli a přijmi dary, které ti milost poskytla. Přinášíš je zpět pro sebe. A odhalení (zjevení) nestojí daleko. Jeho příchod je zajištěn. Žádáme o milost a zkušenost, která z milosti pochází. Vítáme vyproštění, které se nabízí každému. Nežádáme o nemožné. Neočekáváme více, než nám může milost dát. Náš učební cíl dnes nepřesáhne tuto modlitbu. Přesto, co může na světě být více, než dnes žádáme po Tom, kdo dává milost o níž žádáme tak, jak byla Jemu dána?

DÍKY MILOSTI ŽIJI

MILOSTÍ JSEM PROPUŠTĚN

DÍKY MILOSTI DÁVÁM

DÍKY MILOSTI PROPOUŠTÍM.

A myslíte tím, že zaútočit znamená vyměnit stav, v němž se nacházíte, za něco lepšího, bezpečnějšího, zajištěnějšího před nebezpečnou invazí a před strachem.

170.

V BOHU NENÍ ŽÁDNÁ KRUTOST

A ŽÁDNÁ KRUTOST NENÍ ANI VE MĚ

Nikdo neútočí bez úmyslu zranit. Toto nemá žádné výjimky. Když si myslíš, že útočíš v sebeobraně, vyjadřuješ, že být krutý je ochranou, že jsi v bezpečí díky krutosti. Vyjadřuješ, že věříš, že bolest druhých ti přinese svobodu. A myslíš si, že útočení je výměna stavu v němž se nacházíš, za něco lepšího, bezpečnějšího, více jistého než je nebezpečí útoku a strachu. Jak absolutně šílená je myšlenka, že obranou před strachem je útok! Neboť zde je strach zplozen a nakrmen krví, aby narostli, zvětšil se a rozzuřil. A tak je strach ubráněn a nevyvázl jsi z něj. Dnes se učíme lekci, která tě může ochránit od pozdějšího a zbytečného utrpení více, než si jen dokážeš předtvit. Je to toto:

to, proti čemu se bráníš, sám vytváříš a svou vlastní obranou proti tomu to tak činíš opravdové a nevyhnutelné. Slož své zbraně a teprve potom vnímej obranu jako klamnou. Aniž bys útočil, zdá se být nepřítelem. Přesto tvá obrana spouští uvnitř tebe nepřítele a cizí myšlenky na válčení se sebou, které tě připravují o mír rozdělují tvou mysl na dva tábory, které se zdají zcela nesmiřitelné. Neboť láska má nyní „nepřítele“, protějšek a strach, cizinec, nyní potřebuje tvou obranu proti hrozbě, kterou teď skutečně jsi. Když pečlivě posoudíš prostředky, kterými tvá vynalézavá sebeobrana postupuje na své vymyšlené cestě, pochopíš předpoklady, na kterých je tato myšlenka postavena. Zaprvé je zřejmé, že myšlenka musí opustit svůj zdroj neboť jsi to ty, kdo útočí a musel jsi si útok nejprve vymyslet. Avšak ty útočíš vně sebe a odděluješ svou mysl od toho, kdo je napaden, v dokonalé víře, že rozdělení, které jsi vytvořil je skutečné. Potom jsou atributy lásky propůjčeny jejímu „nepříteli“ Neboť strach se stává tvým bezpečím a ochráncem tvého míru, ke kterému se obracíš pro útěchu při úniku z pochybností o své síle a naději na odpočinek v tichu beze snů. A jak je láska ochuzena o to, co k ní patří, je láska vybavena atributy strachu. Neboť láska by tě chtěla požádat, abys odložil veškerou obranu jakožto pouhé bláznovství. A tvá obrana by se vskutku rozpadla na prah. Neboť takovou je. S láskou v pozici nepřítele se krutost stává bohem. A bohové vyžadují, aby ti, kdož je uctívají byli poslušní jejich diktátu a odmítají jejich námitky. Tvrdý trest je vytrvale zaměřen na ty, kteří se domáhají toho, aby požadavky byly citlivé nebo smysluplné. Jsou to jejich nepřátelé, kdož jsou nerozumní a šílení, zatímco oni jsou vždy milosrdní a spravedliví.

Dnes pohlédneme na tohoto krutého boha bez obav. A všimneme si, že přestože jsou jeho ústa pořísněna krví a zdá se, že z něj šlehají plameny, je vytvořen jen z kamene. Nemůže nic dělat. Nemusíme jeho moci vzdorovat. Žádnou nemá. A ti, kdož v něm vidí své bezpečí nemají strážce ani sílu, kterou by v nebezpečí povolali, ani žádného mocného válečníka, který by za ně bojoval. Tento okamžik může být děsivý. Může to být ale také čas tvého propuštění z bídného otroctví. Ty si volíš, stojíc před touto modlou, jestli ji uvidíš přesně takovou, jaká je. Vrátíš lásce to, co jsi jí chtěl vzít a co jsi položit před nesmyslný kus kamene? Nebo vytvoříš jiný idol, kterým ji nahradíš? Neboť bůh krutosti přijímá mnoho podob. Může být nalezena jiná. Nemysli si ale, že strach je únikem ze strachu. Vzpomeňme si, co text zdůrazňuje o překážkách míru. Poslední překážkou, nejtěžší k uvěření je nic a domnělá překážka vypadající jako pevný blok, neprostupný, strašlivý, nepřekonatelný, je strach z Boha Samotného. Zde je základním předpokladem dosazení myšlenky strachu na trůn jako boha. Strach milují ti, kdož ho uctívají a láska se nyní zdá být obklopena krutostí. Odkud pochází zcela nepříčetná (šílená) víra v boha pomsty? Láska si nespletla své vlastnosti s atributy strachu. Přesto si uctívači strachu musí uvědomit svůj vlastní zmatek uvnitř „nepřítele“ strachu, jeho krutost jako nyní část lásky. A co se stalo strašlivějším než Srdce samotné Lásky? Na Jeho rtech se zdá být krev, z něj vycházet oheń. A On je děsivý nad vším ostatním, krutý nad všechny představy, zasahující shůry všechny, kdo ho neuznali za svého Boha. Volba, kterou dnes činíš je jistá. Neboť se naposledy rozhlížíš po tomto kousku otesaného kamene jenž sis vyrobil a déle už ho nebudeš nazývat bohem. Tohoto místa jsi dosáhl již předtím, ale rozhodl ses, že tento krutý bůh s tebou zůstane přesto ještě v jiné podobě. A tak se k tobě strach z Boha vrátil. Tentokrát ho tam zanecháš. A vrátíš se do nového světa, nezatížen jeho tíhou, nehledíc do jeho slepých očí nýbrž do vize, kterou ti tvá volba obnovila. Nyní tvé oči patři Kristu a On se skrze ně dívá. Nyní tvůj hlas patří Bohu a odráží Jeho. A nyní tvé srdce zůstává v míru navždy. Vybral jsi si Jeho namísto svých idolů. A tvé vlastnosti dané Stvořitelem jsou ti nakonec obnoveny. Volání k Bohu je vyslyšeno a je na něj odpovězeno. Nyní musí strach uvolnit cestu lásce. Protože krutost je nahrazena Samotným Bohem.

OTČE, JSME JAKO TY,

ŽÁDNÁ KRUTOST V NÁS JIŽ NEPŘEBÝVÁ, NEBOŤ V NÁS ŽÁDNÁ NENÍ

TVŮJ MÍR JE NÁŠ A MY ŽEHNÁME SVĚTU TÍM,

CO JSME OBDRŽELI OD TEBE SAMOTNÉHO.

VOLÍME SI ZNOVU A ČINÍME VOLBU ZA VŠECHNY NAŠE BRATRY,

VĚDOMI SI JEJICH JEDNOTY S NÁMI, PŘINÁŠÍME JIM TVOU SPÁSU TAK,

JAK JSME JI NYNÍ OBDRŽELI

A VZDÁVÁME DÍKY TĚM, KDOŽ NÁS ČINÍ ÚPLNÝMI

V NICH VIDÍME TVOU SLÁVU A V NICH NACHÁZÍME NÁŠ MÍR

JSME SVATÍ, NEBOŤ TVÁ SVATOST NÁS USTANOVILA SVOBODNÉ

VZDÁVÁME DÍKY

AMEN