195.

LÁSKA JE CESTA, NA KTEROU VSTUPUJI SKRZE VDĚČNOST

Láska je obtížnou lekcí k učení pro ty, jenž se na svět dívají chybně. To nejlepší, co mohou dělat je vidět sebe jako lepší než ostatní. A snaží se být spokojení, neboť se zdá, že jiní trpí víc, než oni. Jak žalostné a odsuzující jsou takové myšlenky! Kdo by měl důvod být vděčný, zatímco druzí mají důvod menší? A kdo by mohl méně trpět, když vidí druhé trpět více? Tvá vděčnost patří pouze Tomu, kdo způsobil, že všechny příčiny smutku z celého světa zmizely. Je šílenství nabízet vděčnost za utrpení. Je ale stejněšílené selhat ve vděčnosti Tomu, Kdo ti nabízí spolehlivé prostředky, pomocí nichž je veškerá bolest uzdravena a utrpení nahrazeno smíchem a štěstím.

Dokonce ani ti, kdo jsou duševně zdrávi částečně, nemohou odmítnout přijetí kroků, které On řídí a následování cesty, kterou On před ně položil, jenž vede k úniku z vězení o kterém si mysleli, že z něho není žádný východ k vysvobození, a kterého si nyní povšimli. Tvůj bratr je tvůj „nepřítel“, protože v něm vidíš rivala tvého míru, lupiče, jenž si od tebe bere svou radost a nechá ti jen temnou beznaděj, tak hořkou a neoblomnou, že žádná naděje nezůstala. Vše, po čem toužíš je pomsta. Můžeš pouze zkoušet porazit ho lží o smrti s tebou, tak marně jako sebe, v jeho sevřených prstech zbylo tak málo, stejně jako ve tvých. Nenabízíš Bohu svou vděčnost, protože tvůj bratr je otrokem více než ty, ani nemůžeš zůstat při duševně zdráv, kdybys byl rozzuřen, že vypadá svobodněji. Láska nesrovnává. A vděčnost může být upřímná pouze pokud je spojena s láskou.

Dnes nabízíme vděk Bohu, našemu Otci za to, že všechny věci v nás najdou svou svobodu. Že se nikdy nestane, že některé z nich budou odpoutané a současně jiné spoutané. Neboť kdo může smlouvat ve jménu lásky? Proto nabízej vděčnost, ale upřímně. A nechť tvá vděčnost vytvoří místo pro všechny, kdo vyváznou s tebou: nemocné, slabé, potřebné a bojící se, a ty, kdo truchlí nad zdánlivou ztrátou nebo cítí domnělou bolest, kteří trpí zimou nebo hladem, nebo kteří kráčejí po cestě nenávisti a po cestě smrti. Všichni tito jdou s tebou. Nesrovnávejme se s nimi,

tím je oddělujeme od našeho vědomí jednoty jenž s nimi sdílíme, stejně tak, jako ji oni musí sdílet s námi.

Děkujeme našemu Otci za jedinou věc: že nejsme odděleni od ničeho živého, a proto proto jsme jedním s Ním. A radujme se, že nelze učinit naprosto žádné výjimky, které by omezily naši celistvost ani narušily nebo změnily naši funkci završit Toho, Kdo je Sám završením. Nabízíme vděk za každou živou věc, neboť jinak nenabízíme vděk za nic, a selháváme v rozpoznání darů Božích pro nás. Potom, dovol, ať naši bratři opřou své unavené hlavy o naše ramena ve chvíli odpočinku. Nabízíme vděk za ně. Neboť dokážeme-li je nasměrovat (vést) k míru, který bychom rádi našli, cesta k míru se konečně otevírá pro nás. Prastaré dveře se znovu volně pohupují a dlouho zapomenuté Slovo se znovu ozývá v naší paměti a nabírá na jasnosti, jak jsme ochotni jej zase slyšet. Kráčej tedy s vděčností cestou lásky. Neboť nenávist je zapomenuta tím, že jsme odložili srovnávání. Co ještě zbývá jako překážka míru? Strach z Boha je konečně nyní odčiněn a my odpouštíme aniž bychom srovnávali. A tak si nemůžeme dovolit některé věci přehlížet, zatímco jiné ponechávat uzamčené stranou jako „hříchy“. Je-li tvé odpuštění úplné, budeš mít úplnou, absolutní vděčnost, neboť uvidíš, že vše si zaslouží právo na lásku skrze bytí v lásce, stejně jako tvé Já.

Dnes se učíme myslet na vděčnost namísto hněvu, zloby a pomsty. Byli jsme obdarováni vším. Odmítáme-li to uznat, pak nemáme právo k zatrpklosti a sebe-vnímání, když jsme oklamáni nelítostnou honbou nepřetržitého týrání, neustálého tlaku bez myšlenky na nás nebo péči o nás nebo naši budoucnost.

Vděčnost se stává jednotnou myšlenkou, kterou nahrazujeme místo tohoto šíleného vnímání. Bůh nás má rád a nazývá nás Svým Synem. Může být něco více než právě toto? Naše vděčnost vydláždí cestu k Němu, a zkrátí naši dobu učení více, než by se ti kdy mohlo snít. Vděčnost jde ruku v ruce s láskou a kde je je jedno, musí být nalezeno i druhé. Neboť vděčnost je pouze aspektem Lásky, která je Zdrojem veškerého stvoření. Bůh dává díky tobě, Svému Synovi, za to, že jsi tím, čím jsi: Jeho Vlastním dokončením a Zdrojem lásky, spolu s Ním. Tvá vděčnost Jemu je jedním s Jeho vděčností tobě. Neboť láska nemůže kráčet po jiné cestě kromě cesty vděčnosti a tou jdeme my, kdo kráčíme po cestě k Bohu.

196.

UKŘIŽOVAT LZE JEN SÁM SEBE

Je-li toto spolehlivě pochopeno a udrženo v plném uvědomění, nebudeš se pokoušet ublížit sám sobě ani činit své tělo otrokem pomsty. Nebudeš útočit na sebe a uvědomíš si, že útočit na druhé znamená útočit pouze na sebe. Budeš osvobozen od šílené víry, že útok na bratra ochraňuje tebe. A pochopíš, že jeho bezpečí je tvé vlastní a v jeho uzdravení jsi uzdraven ty. Možná nejprve nebudeš chápat, jak může být v myšlence, kterou dnes procvičujeme nalezeno milosrdenství, neomezenost a neustálé uchovávání všeho pod ochranou. Možná se ve skutečnosti může zdát, že před trestem nelze nikdy uniknout díky egu, které když vidí trest za tím, co se zdá být hrozbou, rychle připomíná pravdu, aby zachránilo své lži. A tak se mu nemůže podařit porozumět pravdě, kterou takto používá. Ale ty se můžeš naučit uvidět tyto bláznivé aplikace a popřít význam, který se zdá že mají. Tak také učíš svou mysl, že nejsi ego. Neboť věci, kterými by ego chtělo narušit pravdu, tě nebudou déle klamat. Nebudeš věřit, že jsi tělo určené k ukřižování. A uvidíš v dnešní myšlence světlo vzkříšení, přehlížející všechny myšlenky na ukřižování a smrt, pohlížejíc směrem k myšlenkám osvobození a života. Dnešní myšlenka je jedním z kroků, jenž nás vede od připoutanosti ke stavu dokonalé svobody. Udělejme dnes tento krok, abychom rychle postoupili na cestě, kterou nám spása ukazuje, přijímajíc každý krok v určeném sledu tak, jak se mysl vzdává jedné zátěže za druhou. Pro toto nepotřebujeme čas. Potřebujeme jen ochotu. Neboť to, co by se zdálo, že vyžaduje tisíc let, může být snadno vykonáno Boží milostí v jediném okamžiku. Zoufalá, beznadějná myšlenka, že můžeš útočit na druhé a sám přitom uniknout, tě přibyla na kříž. Možná se zdála být spásou. Avšak pouze zastupovala víru, že strach z Boha je skutečný. A co jiného je toto, když ne peklo? Kdo by mohl věřit tomu, že jeho Otec je smrtelný nepřítel, od něj oddělený, čekající, až zničí jeho život a vyhladí ho z vesmíru, a přitom by se nebál pekla ve svém srdci? Toto je forma šílenství, kterému věříš, přijímáš-li strašlivou myšlenku, že můžeš útočit na druhé a sám být svobodný. Dokud tato forma nebude změněna, neexistuje žádná naděje. Minimálně dokud neuvidíšže toto musí být naprosto nemožné, jak by zde mohlo být úniku? Strach z Boha je skutečný pro kohokoliv, kdo si myslí, že tato myšlenka je pravdivá. A nebude vnímat její pošetilost, dokonce ani neuvidí, že existuje, takže ji nebude schopen zpochybnit. Má-li se její podoba alespoň zpochybnit, musí být její forma nejdříve změněna alespoň natolik, aby strach z odplaty polevil a zodpovědnost byla navrácena do jisté míry tobě. Odtud pak můžeš alespoň zvažovat, zda chceš pokračovat touto bolestnou cestou. Dokud tento posun nebude dosažen, nemůžeš vnímat ani to, že jsou to pouze tvé vlastní myšlenky, co ti přináší strach a že tvé vysvobození závisí na tobě. Naše další kroky budou lehké, když dnes podnikneš tento. Odtud půjdeme vpřed velmi rychle. Jakmile chápeš, že není možné abys byl zraněn ničím kromě svých vlastních myšlenek, strach z Boha musí zmizet. Potom nemůžeš věřit, že strach pochází zvenčí. A Bůh, jehož sis myslel, že vyženeš může být přivítán zpět uvnitř svaté mysli, kterou On nikdy neopustil. Píseň spásy může být neomylně zaslechnuta v myšlence, kterou dnes procvičujeme. Jestliže můžeš ukřižovat jen sebe, pak jsi neublížil světu a není třeba mít strach z jeho pomsty a pronásledování. Ani nemusíš v hrůze ukrývat smrtelný strach z Boha, kterého ukrývá projekce. Věc, které se nejvíc děsíš je tvá spása. Jsi silný, a to co chceš je síla. Jsi svobodný a rád bys svobodu. Usiloval jsi o to být slabým a spoutaným, protože jsi se bál své síly a svobody. Avšak v nich spočívá spása. V některém okamžiku se zdá, že hrůza svírá zdánlivě tvou mysl tak zcela, že únik se zdá naprosto beznadějný. Když si jednou a provždy uvědomíš, že máš strach sám ze sebe, mysl si uvědomí sebe jako rozštěpenou (oddělenou). A právě to bylo skryto, zatímco jsi věřil, že útok by mohl být veden zvenčí a vracet se zvenku dovnitř. Zdálo se, že jsi se musel bát nepřítele venku. Takže se bůh vně tebe stal tvým smrtelným nepřítelem, zdrojem strachu. Nyní, na okamžik, je v tobě vnímán vrah, dychtící po tvé smrti, odhodlaný zosnovat tvé potrestání do doby, než tě bude moci konečně zabít. Avšak tento okamžik je časem, ve kterém přichází také spása. Neboť strach z Boha zmizel. A ty na Něj můžeš zavolat, aby tě zachránil Svou Láskou před iluzemi, nazývajíc ho svým Otcem a sebe Jeho Synem. Modli se, aby tento okamžik nastal brzy – dnes. Odstup od strachu a přistup k lásce. Není Myšlenky Boží, která by nepřicházela pomoci ti dosáhnout tohoto okamžiku a rychle jej překročit s jistotou a navždy. Když strach z Boha je pryč, neexistují jižžádné překážky, které by ještě zůstaly mezi tebou a svatým mírem Božím. Jak laskavá a milostivá je myšlenka, kterou procvičujeme! Přivítej ji jak můžeš, neboť je tvým vyproštěním. Vskutku jsi to jen ty, koho se tvá mysl může pokoušet ukřižovat. Tvé vykoupení však také přichází od tebe.

197.

MOHU ZÍSKAT JEN SVOU VDĚČNOST

Toto je druhý krok, který podnikneme, abychom osvobodili tvou mysl od víry, že vnější síla stojí proti tvé vlastní. Pokoušíš se o laskavost a odpuštění. Přesto je obracíš znovu do útoku, pokud nenacházíš venku vděčnost a okázalé poděkování. Tvé dary musejí být přijaty s úctou, jinak je stahuješ zpět. A tak si v tom lepším případě myslíš, že Boží dary jsou půjčky a v tom horším zlé podvody, aby obloudily tvou obranu a aby zajistily, že až On udeří, úspěšně tě zabije. Jak lehce jsou Bůh a vina spleteny těmi, kdo neví, co jejich myšlenky mohou způsobit. Popři svou sílu a spásou se pro tebe musí stát slabost. Považuj se za spoutaného a vězení se stane tvým domovem. A také nebudeš moci opustit svůj žalář nebo uplatnit svou sílu, dokud nepřestanou být vina a spása viděny jako jedno a dokud svoboda a spása nebudou vnímány jako spojené, se silou po jejich boku, hledanou a nárokovanou, a nalezenou a plně uznanou. Svět ti musí děkovat, když mu nabídneš propuštění ze svých iluzí. Avšak tvé poděkování patří i tobě, neboť jeho vysvobození může zrcadlit jen vysvobození tvé. Tvá vděčnost je vše, co tvé dary vyžadují, aby byly stálou nabídkou tvého vděčného srdce, vyproštěného z pekla navždy. A toto bys chtěl zničit odejmutím svých darů zpět, protože nebyly poctěny? Jsi to ty, kdo je ctí a vhodně za ně někuje, neboť jsi to ty, kdo dostal tyto dary. Nezáleží na tom, zda si někdo myslí, že tyto dary ho nejsou hodny. V jeho mysli existuje část, která se spojí s tvojí v poděkování. Nezáleží na tom, že tvé dary vypadají ztracené a neúčinné. Jsou obdrženy tam, kam jsou předurčeny. Ve tvé vděčnosti jsou přijaty všechny a vděčně uznány Srdcem Boha Samotného. A vzal bys je zpět, když On je vděčně přijal? Bůh žehná každému daru, který mu dáváš, a každý dar je dán Jemu, neboť může být dán pouze sobě samému. A to, co Bohu patří, musí být Jeho Vlastní. Ale když odpouštíš a pak znovu útočíš, nikdy si neuvědomíš, že Jeho dary jsou jisté, věčné, neměnné, neomezené, navždy rozdávající, rozšiřující lásku a stále přidávající ke tvé nekonečné radosti. Odejmi dary, které dáváš a budeš si myslet, že ti bylo odejmuto to,co jsi dostal. Nauč se ale nechat odpuštění odstranit hříchy, které si myslíš, že kolem sebe vidíš a nikdy si nemůžeš myslet, že Boží dary jsou zapůjčeny jen na malou chvilku, než On si je opět náhle skrze smrt vezme. Neboť pak pro tebe nebude mít smrt žádný význam. A s ukončením této víry je strach překonán navždy. A za to děkuj svému Já, neboť je vděčné pouze Bohu, a Ono vzdává své díky tobě. Ke každému kdo žije, musí Kristus přijít, neboť v Něm musí žít a pohybovat se každý. Jeho přebývání v Jeho Otci je zabezpečeno, protože Jejich Vůle je Jedno. Jejich vděčnost všemu, co stvořili Oni je bez konce, neboť vděčnost zůstává součástí lásky. Díky tobě, svatý Synu Boží. Neboť tak, jak jsi byl stvořen, obsahuješ vše ve svém Já. A jsi stále takový, jakým tě Bůh stvořil. Nemůžeš ani utlumit světlo své dokonalosti. Ve tvém srdci je uloženo Srdce Boží. On tě považuje za drahého, neboť jsi Sám Sebou. Patří ti veškerá vděčnost za to, že jsi tím, čím jsi. Dávej díky stejně, jak je přijímáš. Osvoboď se od všeho nevděku komukoliv, kdo činí tvé Já úplným. A z tohoto Já není nikdo vynechán. Děkuj za nespočet kanálů, které toto Já rozšiřují. Vše, co děláš je dáno Jemu. Vše, co si myslíš mohou být jedině Jeho Myšlenky, které sdílí s Ním svaté myšlenky Boží. Získáváš nyní tu vděčnost, kterou jsi upřel sám sobě, když jsi zapomněl na funkci, kterou ti dal Bůh. Nikdy si ale nemysli, že On někdy přestal nabízet díky tobě.

198.

ZRAŇUJE MĚ POUZE MÉ ODSUZOVÁNÍ

Zranění je nemožné. A přesto iluze způsobuje iluzi. Můžeš-li odsoudit, můžeš být zraněn. Protože jsi uvěřil, že můžeš zranit, pak právo, které jsi ustanovil pro sebe může být nyní použito proti tobě, dokud ho neodložíš jako bezcenné, nechtěné a neskutečné. Pak iluze přestává mít účinky a ty, které se zdálo že má, budou odčiněny (zrušeny). Potom budeš svobodný, neboť svoboda je tvůj dar, a nyní můžeš přijmout dar, který jsi dal.

ODSUĎ A STANEŠ SE VĚZNĚM